Blíží se dvacáté výročí listopadu 1989 a semtam se o tom někde objeví článek. Diskuse pod ním okamžitě zaplňuje rozhořčený prostý lid a štká, jak bylo tehdy hodně jistot, stálá práce a vůbec: zlatý komunisti, ti jakživa po člověku nic nechtěli. Jo a taky je to dnes samá krize (mimochodem za těch dvacet let první).
Prostý lid se tak sám staví do role zvířete, kterému se nelíbilo v ZOO, ale když ho pustili ven, po chvíli se vrátilo zpět a smutně se dívalo na kus žrádla uvnitř své klece.
Prostý lid stále nepochopil, že to není (a nemůže být) vláda, kdo vytváří pracovní místa. Práce je tehdy, je-li potřeba, je-li ochoten za ni někdo platit. Pokud ochoten není, myslí si lid, že bude lepší, když ho k tomu donutíme. Nebude. Ano, za komárů měl práci každý (neznelíbil-li se příliš straně), ale za jakou cenu? Za cenu masívní přezaměstnanosti a neefektivity, kterou dodnes splácíme.
Zrovna tak s jistotami: ty vláda nevyrobí, ani je nedoveze z Marsu, vždy je musí někdo zaplatit. A vždy platí, že z toho někoho může mít i ten prostý lid mnohem větší přímý užitek, bez toho státního mezikroku jménem jistoty.
Nezbývá, než si přiznat, že svoboda není pro všechny. Lidé, kteří ji neumí využít a rádi by se vrátili do svých smradlavých (ale teplých) klecí by s sebou ovšem neměli násilím brát ty, kteří si svobody váží, potřebují ji a jsou ochotni za ni něco obětovat.
Co s tím? Zatleskám prvnímu levicovému politikovi, který navrhne ustanovení dobrovolného spolku lidí, kteří si budou platit členské příspěvky a z nich jim jejich spolek bude financovat jistotu práce, levné bydlení, špičkové zdravotnictví zdarma a další vymoženosti socialismu. A klidně ať se této skupině odpustí daně. Společnost by na tom ještě značně vydělala.
Jenže to se nestane, a to nejméně ze dvou důvodů: