Nejsem ekonom, v podstatě aplikuji něco, co nazývám ekonomií selského rozumu a ponechávám na laskavém čtenáři, aby ohodnotil, nakolik jsou mé závěry správné.
Pokud jsem to dobře pochytil, ČNB se bojí deflace, protože by prý lidé čekali s nákupy na další zlevňování a peníze by jim ležely v matracích a nehýbaly by se.
Je to ovšem skutečně tak? Typické odvětví, ve kterém panuje deflace, je třeba elektronika. Ceny pravidelně a dlouhodobě klesají. Skutečně kvůli tomu lidé odkládají nákupy elektroniky? Já se spíš domnívám, že prodeje elektroniky zažívají dlouhodobě boom. Ta otázka by totiž měla znít – koupili jste si díky snižování cen (i při možném odkládání spotřeby) celkově třeba méně počítačů, než kdyby byly dražší? Těžko – spíš více. Naopak, deflace je podle mě ukazatelem pokroku: vyrábí se více, efektivněji a tedy levněji. Místo jednoho počítače si jich rodina může dovolit více.
Navíc spotřebu v mnoha odvětvích prostě odkládat nelze, třeba u takového jídla.
Státní bankéři se také obávají, že by deflace znamenala problémy výrobců a propouštění. Nevyrovnalo by se to ale tím, že by lidem zase více peněz zbývalo (a ty by také byly nějak utraceny)? Lidé neodkládají spotřebu, protože by čekali na zlevňování. Odkládají spotřebu, protože se bojí, že bude hůř a dělají si rezervy. S tím by deflace mohla spíše pomoci. Inflace jim naopak z jejich rezerv ukousne.
Kromě toho, ČNB chce nyní lidi vystrašit a přimět k utrácení – zřejmě toto jednorázové utrácení kvůli hrozbě zdražování považuje za užitečnější, než utrácení pravidelné při nižších cenách.
Celkově problém chápu jako další souboj zájmů státu se zájmy občana. Zatímco přirozené snižování cen je v zájmu prosperujícího občana, v zájmu zadluženého státu je naopak inflace, a to co největší, protože ta mu dluhy odmazává. A zájmy státu pochopitelně vítězí…
Potraviny a pleny by měly být povinně baleny vakuově!
Ach jo, to jsou zase starosti. Takové bych chtěl mít. Ve frázi „triky s obaly“ cítím nový mediální buzzword, něco jako byly třeba „výmluvy na osobu blízkou“.
Proč bych si proboha nemohl kupovat vzduch, když budu chtít? A proč bych ho naopak kupoval, když chtít nebudu?
Ano, ať si existují databáze prodejců, kteří šidí množství a dejme tomu i takových, kteří prodávají v „nadměrných“(*) krabicích. Proč by to ovšem měl provozovat zrovna stát nebo nedejbože EU? Proč by to stát měl pokutovat? A proč by ty peníze vybrané na pokutách měl dostávat zrovna on (a ne poškození zákazníci), když už?
I když si něco koupím, zjistím, že mi to nevyhovuje (ať už z jakéhokoliv důvodu) a příště už si to nekoupím, vyjde mě to asi tak tisíckrát levněji, než živit stovky soudružek Sehnalových v Evropském parlamentu(**).
Na závěr se pobavme s experty: „Takový postup by znamenal, že by se nakonec za stejnou cenu prodávala pouze jedna plenka.“ A proč ne třeba čtvrt plenky? A vůbec, když by jedna plenka stála tolik, co jich teď stojí 37, nenašel by se třeba někdo, kdo by je dokázal nabídnout levněji? Říká se tomu konkurence a trh, o tom „experti“ ještě neslyšeli? Škoda, že dotyční nejsou v článku jmenováni.
(*) Vzpomněl jsem si, jak jsem před pár lety kupoval mobil a on byl ve velmi malé krabičce (oproti stavu předtím). Bylo to tím, milé děti, že výrobce byl hloupý a chtěl bláhově ušetřit náklady na dopravu a skladování. Měl místo toho prodávat mobil v krabici velké jako televize, zákazník by tam čekal televizi a připlatil by si.
(**) Za předpokladu, že tam nedělají nic. Jelikož tam ještě škodí ekonomice, svobodě a životu vůbec, vyjde to levněji asi milionkrát.
Viděl jsem zajímavou debatu o regulaci kouření.
Je možná trochu škoda, že proti socialistovi Šťastnému byl vybrán kuřák J. X. Doležal – debatu to může v očích některých lidí diskvalifikovat. Nějaký nekuřák (ne ovšem militantní, ten už tam jeden byl) by pro tento účel byl asi vhodnější. S Doležalovou argumentací jsem nicméně vesměs souhlasil (až na závěrečné brojení proti anonymním akciím; možná mohl své postoje ještě více vysvětlovat, i když to je asi marné).
Mohl ovšem využít i několika dalších nahrávek na smeč, které mu levicový politik dal. Proč by třeba nemohlo být kuřácké divadlo, kino nebo autobus? Bylo-li by tak deklarováno a získalo dostatek dobrovolných zákazníků – proč proboha ne? Proč důsledněji neodmítl Šťastného tezi o tom, že kuřácké restaurace odpírají svobodu svým hostům a zaměstnancům? To je jako tvrdit, že požadavek mého zaměstnavatele, abych chodil do práce, mi upírá svobodu. Vždyť jsem se s ním na tom sám dohodl!
Šťastnému se prý nechce hledat nekuřáckou hospodu. No, ještě že se mu aspoň chce hledat tu hospodu samotnou a tedy neprosazuje, aby ze zákona musela stát hospoda třeba každých 100 metrů.
Šťastný uznal, že zákoník práce je socialistický, ovšem i tak se s ním za chvíli oháněl, že jde přece zejména o ochranu zaměstnanců restaurací (byť je to pořád o něco méně blbý argument, než že lidé prostě musí chodit do kuřáckých restaurací a trpět tam).
Divím se, že mimo restaurací bez obsluhy nikoho nenapadlo prosté řešení, kdy by tyto restaurace přirozeně najímaly kuřáky coby obsluhu (jak je to – předpokládám – ve většině případů už dnes).
A vůbec, proč má vlastně stát chránit zdraví všech občanů? Co třeba jen těch, kteří o to sami stojí (a taky se na to sami složí)?
Bědování Šťastného o tom, jak stát nemá nijak podchycené elektronické cigarety (je třeba definovat, zavést do systému, uzákonit, kontrolovat), stálo taky za to. To je prostě ouřada tělem a duší. Proč není v ČSSD nebo dejme tomu TOP09? Také mě docela udivilo rčení „stát se rozhodl legalizovat“. Já myslím, že stát může leda tak něco kriminalizovat. Nebo snad všechno lidské konání je nelegální do doby, než ho posvětí stát? Ach jo.
Předpokládám, že až tu debatu uvidí Nečas, že Borise z „pravicové“ ODS vyhodí. Nebo se pletu?
… přejí si prý děti z romských ghett.
Inu, moderní sociálně citlivá doba změnila i naše sny o budoucí kariéře. Tzv. nepřizpůsobivé děti se přizpůsobily a dokázaly brát, když my blbci pořád dáváme.
Jiné děti zase sní o kariéře úředníka, nejlépe evropského a studují perspektivní obory typu „Evropská integrace“. Vsadím se, že se cítí užitečněji než pobírači dávek, ale asi bych je musel zklamat: jsou na tom stejně. Dokonce spíš hůř, kromě toho, že nikdy nic užitečného nevytvoří a stojí peníze, ještě ztěžují vytváření hodnot jiným.
(Někdy se i zadaří přestoupit z jedné skupiny do druhé – viz příběh Roma, který to dotáhl až do Brusele.)
Článek obsahuje i několik pokusů o vytvoření tzv. mediální reality:
„Žijí však v lokalitách, kde jsou nezaměstnanost, dluhy a sociální dávky běžnými jevy,“ upozornila Minstrová. „Aby tam dokázali přežít, musí se přizpůsobit.“
Zkrátka: žila byla jedna nezaměstnanost a dluhy. Pak se tam nastěhovali hodní lidé a úplně je to zkazilo. A ne abyste si mysleli, že právě neřešitelné dluhy a nezaměstnanost vznikají tam, kde jsou lidé líní, nepřemýšlí a na všechno kašlou.
Odstavec o „výnosném byznysu s chudobou“ je také výživný. Nejprve jsem si nedokázal představit, jak lze s chudobou obchodovat, neboť jsem měl za to, že by si ji nikdo dobrovolně nekoupil.
Ale ono je to takhle: stát definoval, že bude chudým platit bydlení do nějaké výše. A světe div se, někteří lidé začali skupovat domy, o které by jinak nebyl zájem, sestěhovávat do nich sociálně vyloučené občany a kasírovat za ně nájem přímo od státu. A kasírují právě onu limitní částku, čemuž se někteří strašně diví.
Zkrátka, stát svými zásahy zase naprosto ukázkově vytvořil problém a teď bude přemítat, co s tím. A vsadím se, že – opět ukázkově – část problému „vyřeší“ a přidělá do budoucna aspoň dva nové. Ach jo.
Celkem bych i přál lidem, kteří si myslí, jak krásně ubyde chudoby, když se za ní budou vyplácet dávky (a ono je to přesně naopak, jak se už dlouhodobě ukazuje), aby tohle museli sledovat a platit. Ale proč musím i já?
Někdy mi případá, že lidem spíš vadí ty negativní věci, kterým se jednoduše a účinně mohou vyhnout, než takové, u kterých to tak snadno nejde.
Předražené nádobí na předváděcích akcích pro seniory? Hrozný problém. Přitom neúčastnit se těchto akcí jde velmi snadno. Že prodejci vydělají spoustu peněz? Hrůza! Zavřít je všecky! Přitom kdyby na ty akce nejezdil nikdo, vydělají přesně 0 Kč.
Maso napíchané vodou v supermarketech? Strašné. Přitom si lze přečíst etiketu nebo rovnou jít za řezníkem, koupit opravdové maso (mimochodem, vyhýbat se „výrobkům“ a „pochoutkám“ se velmi vyplatí) a v celkovém efektu ještě ušetřit.
Vysoké bankovní poplatky? Šílené! A to ani stát nestanovuje, že smíme banku změnit třeba jen jednou ročně.
To mi mimochodem připomnělo včerejšek, kdy i Novinky informovaly o poměrně zajímavých aktualitách z jedné banky a nakouknul jsem do diskuse. Jeden příspěvek kritizoval, že stát nic nedělá s bankovními poplatky (přitom s nimi evidentně něco dělá ten „zlý trh“, což však zřejmě není ono). Druhý byl o tom, že dotyčný nechce podporovat „rychlokvašky“ a radši zůstane u osvědčené spořitelny, která pro něj symbolizuje kvalitu (což si nějak neumím představit, někdo ano?). No prostě čtenáři Novinek :)
Tak, to byly úsměvy a teď vážně.
Co třeba takové důchodové pojištění, kde výši pojistky stanovuje stát a výši plnění stanoví politici za desítky let, až ho budete potřebovat? Vyhnout se tomu lze jen těžko a prodělečný kšeft to bude s velkou jistotou. Ale to je pohoda, to je přece jistota a přinejhorším budeme křičet, že chceme víc. A aspoň bude důvod nadávat.
Zdravotní pojištění, jehož výši opět stanovuje stát a vrchní ouřada pro zdravotnictví každým rokem redukuje množinu věcí, které jsou z něho hrazeny? Změna pojišťovny za velmi, velmi omezených podmínek? Klídek, jinak to přece nejde. Stát musí.
Vypadá to, že spousta lidí ani nedokáže určit, co pro ně skutečně představuje problém…
Oblibě státních dluhopisů vůbec nerozumím, ale o to nejde.
Ale napadlo mě: co kdyby byl stát financován jen jimi? Hejlové by si nakoupili dluhopisy a za pár let by dostali výnos z toho, že si jich následně koupí ještě víc.
Já bych se toho letadla nemusel účastnit, daně by mohly být nízké nebo žádné a všichni by tak byli spokojení. A té srandy kolem…
PS: Já vím, je to jen nadsázka, moc dlouho by to nevydrželo :) Ale možná by to aspoň mohlo mít nějaké vzdělávací účinky (které nyní, když jim výnosy zaplatí daňoví poplatníci, nejsou tak dobře vidět).
Máme tu armády lidí, kteří pořád jen melou o tom, co všechno stát musí.
Stát musí to a ono, protože tak je to správně, tak to má být.
Stát toho už v minulosti musel tolik, že kvůli tomu dnes platíme roční úroky z dluhů blížící se 100 miliardám korun. To je 10.000 Kč ročně na občana. Copak hezkého byste si za to rádi pořídili třeba vy? Nic nebude, musíme je dát institucím, které nakoupily státní dluhopisy (za které vám kdysi stát na něco přispěl nějakou almužnou a politik si postavil vilu).
Ani horentní úroky ale tyto lidi neumlčely – pořád nás zaplavují nářky, co všechno stát musí podporovat, financovat, kontrolovat. Ach jo.
Ale kdo to má pořád platit? Když musí stát, tak vlastně musí daňový poplatník. Kdo jsou tito lidé, že mi nařizují, co musím dělat se svými penězi? Z jakého titulu tak činí? Že je jich víc než mě? Nás mnoho, pojďme ho okrást!
Stát takto musí dělat všechno, co by si přáli někteří lidé, kteří ale nejsou ochotní to sami i financovat.
Práce, kterou někdo dobrovolně a ze svého platí, je užitečná. Ten, kdo ji poptává, má hotovou práci a ten, kdo ji provádí, získá peníze. Oba tedy vydělali.
V současném světě ovšem dochází k absurditám. Tato užitečná práce může být nelegální! A to sice proto, že se stát rozhodl na ni parazitovat a danit ji. Práci, kterou se lidé snaží před touto loupeží ochránit, se stát snaží postihovat a vymýtit.
Ovšem i tato práce je užitečná a její likvidací vždy získáme dva lidi, kteří se mají hůře a stát, který se má nepatrně lépe. K blahobytu ovšem vede právě ta práce, právě to vytváření hodnot, nikoliv státní přerozdělování.
Proto by vytváření hodnot, tedy jakákoliv dobrovolně poptávaná práce, neměla být nijak daněna. Stát nemůže myslet vážně to, že chce mít fungující hospodářství a zároveň ho dusit daněmi.
Pokud to ještě trochu zevšeobecním, velmi se mi začíná líbit myšlenka, že daně mají být na něco a ne z něčeho. Chceme koupit to a to (třeba nový registr vozidel), milí občané, tady je číslo účtu a čekáme, až tam bude tolik a tolik peněz. Nevybere se? Tak se ta věc holt nepořídí.
Současný stát funguje jinak: stanoví, z čeho všeho se má platit daň, čímž získá každý rok určitou částku a ouřednictvo pak (zjednodušeně) přemýšlí, co za to koupit. Nerozumím příliš, proč našel prostý lid takové zalíbení v politicích a celoživotních úřednících, kteří přehrabují naše miliardy a přemítají, co se za ně v zájmu centrálně plánovaného dobra musí pořídit…
Když nedávno vznikla tzv. Generální inspekce bezpečnostních sborů, stát nás skrze média krmil, jak je důležité, že na policisty, kteří dohlížejí na policisty (Inspekce MVČR), bude dohlížet další vrstva policistů s téměř neomezenými pravomocemi. Tato nová vrstva už bude konečně neúplatná a bez chyb. (Nad samotným názvem organizace, evokujícím ve mně představu Kim Čong-ila konajícího inspekční cestu ve svém vlaku, se snad ani pozastavovat nechci.)
A tak šetrný stát nakoupil auta, počítače, sekretářky, mluvčí a další nezbytnosti pro vznik jakéhokoliv nového úřadu a my můžeme občas sledovat tyto profíky v akci.
Dosud samozřejmě nic překvapivého, zaujalo mě až to, že od této doby snad každý médii zmíněný prohřešek policistů vyšetřovala právě Generální inspekce. Zatím nikdy jsem nenašel informaci, co nyní dělá Inspekce MVČR, zda byla tedy zrušena, kolik se tím ušetřilo a z jaké části to zaplatilo vytvoření inspekce nové…
Vždycky jsem si z toho dělal spíš srandu, ale podle všeho fakt existují lidé, kteří si myslí, že blahobyt lze vyrobit pomocí nařízené minimální mzdy.
Minimální mzdu 25.000 Kč a všem nám bude krásně!
Hodnotu peněz dělá to, co si za ně lze koupit. Nastaví-li stát minimální mzdu na úroveň, která prostému lidu připadá nedostižná a tudíž lákavá, bude si toho lid moci koupit více? Ne, vyrobí se stále stejné množství produkce (ba spíše menší, neboť řada firem zkrachuje). Je to logické, jiné číslice na bankovce nikomu v ničem nepomohou (stejně jako k blahobytu nevede, když se změní třeba barva těch papírků).