Hrůza, možná se nebude začleňovat
Hrozí, že úředníci z agentury pro sociální začleňování budou stávkovat. Byla by to tragédie, protože by mezitím nezačleňovali a na ulici by se tak začala objevovat nezačleněná individua – tak jako před rokem 2008, než agentura vznikla. (Pak už začala blahodárně působit, všechny začlenila a od té doby už byla jen samá pozitiva a sociální jistoty.)
Problém je prý v tom, že se provoz agentury „politizuje“. Fascinuje mě, kolik příjemců peněz z veřejných rozpočtů si stěžuje na „politizaci“ svých agend. Správě veřejných prostředků a procesu rozhodování, jak a na co budou použity se politika přímo z definice říká, tak nechápu, čemu se ti lidé diví. Plaťte si to ze svého nebo uspořádejte sbírku a politizování se tak vyhnete!
„Zaměstnanci požadují, aby byli vyjmuti z gesce ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera (ČSSD), a aby jim Úřad vlády garantoval autonomii.“
Tak určitě, to je jistě snem každého správného byrokrata, aby dostával peníze, ale v rozhodování o nich měl co největší autonomii.
Mimochodem, konflikt mezi Dientsbierem a nějakou takovouhle agenturou je přesně z těch, kdy si říkám, že mně už jen kávičku.
Anarchie!
Musel jsem se hořce zasmát nad diskusí pod článkem o nějakém Janově, nebo Chanově, nebo co to bylo (zas tak moc se v těchto výdobytcích sociálního státu nevyznám).
Kdosi tam psal, jak je v těchto lokalitách nezbytně nutné zakazovat věci typu sezení na schodech, jinak že by tam nastala tadlencta anarchie.
Škoda, že už dávno tu anarchii (tedy absenci státu a jeho nucení do nesmyslů) nemáme. V ní by totiž podobná ghetta buď vůbec neexistovala, nebo by byla jen velmi okrajovou záležitostí. Neexistovalo by totiž to, co je vytvořilo: snaha státu násilně měnit chování celých skupin lidí a nutnost odvádět někam povinně peníze a mít zcela zanedbatelnou kontrolu nad tím, jak budou (někým cizím) utraceny.
Byznys se sociálním státem je perspektivní
Chudým na nájem doplatil stát už deset miliard, píšou novinky.
Překlad titulku do češtiny: Určitým majitelům bytů a ubytoven jsme se loni všichni složili na deset miliard zisků (protože nám stát vzal peníze a rozhodl se jim je – byť trochu zprostředkovaně a s ušlechtilými kecy okolo – věnovat).
Soudružka ministryně Marksová (jak trefné jméno) se pak diví, že chudoby přibývá, když ji dotujeme. Přitom je to zcela logické:
„Chudým“ stát doplatí za nájem, takže jim vyplatí být chudý (nebo to aspoň předstírat), aby dostali vyšší příspěvek nebo doplatek (proč jsou sakra ty dávky dvě?). Nájmy mohou být o něco dražší, když to starostlivý stát doplatí. A to samozřejmě nejen ty, na které stát přispívá (když je sociální bydlení, které by normálně stálo třeba 5.000 Kč, díky státu třeba za 8.000, bydlení o něco lepší už logicky nemůže být za 7.000, ale za 10.000). Sociální stát je fajn a jednou už tu chudobu určitě vymýtí.
Naštěstí se našlo řešení, prý pomůže zákon. Jasně, jeden zákon problém vygeneroval, jiný ho určitě jednou provždy vyřeší, aniž by vygeneroval nějaké jiné.
Pro „spekulanty“ je to dobrý byznys a i tento rok celé „odvětví“ určitě poroste. Víc a víc lidí bude bydlet za dávky a víc a víc bude i milionářů majitelů. Marksová se zase bude moci divit a Keller nám pak řekne, že by to chtělo víc sociálního státu, jinak se začnou rozevírat tyhlencty nůžky.
Nájmy tedy budou dražší a lidem zbyde míň peněz, ale to nevadí – určitě ihned přispěchá dobrák levicový politik a pomůže. Třeba zavede sociální dávku na rohlík ve výši až 10 Kč a bude se pak divit, že rohlíky budou stát přesně 10 Kč.
O vůdci, který by vysoušel oázy na pouštích
Soudruh Keller by rád vysušil daňové oázy, jinde zase často čteme o nutnosti zatočit s daňovými ráji. Lid tomu zpravidla tleská. Stali jsme se svědky podivného newspeeku, kdy oáza nebo ráj je věc špatná a většinově přijímáme poušť a peklo jako něco, co by zřejmě bylo lepší.
Nesnažíme se, aby v oáze nebo ráji mohlo žít co nejvíce lidí, ale chceme útočit na ty, kterým se to povedlo, a tím získáváme poněkud zvrácenou popularitu u toho zbytku.
Představil jsem si Kellera coby vůdce nějakého dávného pouštního lidu (ostatně vizáž na to má, ještě mu chybí brnění a meč), kterak zvolá, jak je třeba zasypat oázy, aby ti, kteří žijí poblíž, přišli o své „nespravedlivé“ výhody (a jak je vzápětí odstraněn coby pomatený a nebezpečný člověk). Dnes jsou lidé méně nároční, za podobné bláboly vás budou vnímat coby „autoritu veřejného života“.
Keller nemá pravdu ani v tom, že by bylo dobré, kdyby EU zavedla jakési závazné daně (a narozdíl od něj mám spíš pocit, že by za to byla velmi ráda, než že by podporovala daňové soutěžení). Naopak, jedinou cestou jak konkurovat daňovým rájům, je stát se jedním z nich (nebo aspoň přesvědčit lidi, že „služby“, které dostávají za vyšší daně, za to stojí). Když bychom měli předražený obchod, kterému by utíkali zákazníci (do „rájů“, kde by bylo levněji), dost možná i soudruh Keller by souhlasil, že by ten obchod měl spíš zlevnit, než přesvědčovat násilím ty zbylé, aby zdražily na jeho úroveň.
Kromě toho, snaha „ulít se“ z placení daní je daná určitým nesouladem, kdy jedni je platí a druzí o nich rozhodují a mají z nich prospěch. Nedokážu si představit, že za stavu, kdy by lidé byli spokojení s výší daní v poměru k tomu, za co jsou utráceny a neměli by pocit, že platí hlavně na jiné, docházelo k výrazným „daňovým únikům“.
Co kdyby se jim to přece jen povedlo?
Představme si, že se skutečně někdy podařilo vytvořit ideální svět podle socana / komouše / atd. (ono je to celkem jedno).
Mávnutím proutku bylo zařízeno, že se u nás netuneluje ani nekrade, takže všichni pohodlně vyžívají ze sociálních dávek, jak už kdysi prorokoval velký marxistický myslitel Keller.
Kapitalismus byl odstraněn (což si zasloužilo zápis do Guinessovy knihy rekordů, neboť se poprvé v historii podařilo odstranit společenské uspořádání, které předtím neexistovalo). Zlý ošklivý neoliberalismus byl vymýcen, zakázán a jeho vyznavači byli veřejně popraveni, takže vobyčejný lidi se již nemusí bát, že by jejich práci někdo vykonával lépe nebo levněji a prostě ji mají. Oficiálně máme 101% zaměstnanost, protože nějaká úřednice udělala chybu ve výpočtu a nikomu to nepřipadalo divné. Sociální stát konečně přestal být demontován a ještě trochu víc bobtná.
Zdálo by se tedy, že lid má, co chtěl. Mzdu lidem určuje stát, a to tak, aby každý bral +- průměr. Do práce se sice chodí povinně, ale nic moc se tam nedělá, natož užitečného – pohodlný život je již zajištěn, tak proč se o něco snažit. Snaží se asi tak 10 % lidí, kteří jsou od přírody pracovití, ale moc to nestačí, navíc se jim zbytek směje, jak jsou blbí.
Těch 10 % vůbec dělá problémy. Život ve státní ZOO, kde jsou průměrně nakrmeni a nějak bydlí, jim nevyhovuje. Bůhvíproč chtějí tu ošklivou svobodu, která je sice hezká, ale k ničemu, když tě nikdo nenakrmí, mámo! Tito zrádci pokukují po možnosti emigrace (tento dokonalý socialismus nebyl zaveden na celém světě), vůdcům ale dochází, že to jsou právě oni, kdo ještě trochu drží poničenou ekonomiku nad vodou. Na hranice se tedy montují ostnaté dráty a znovu se tam objevují pohraničníci se samopaly. Bylo sice těžké je sehnat, máme přece oficiální nezaměstnanost -1 %, ale pokrokový režim si poradil.
Lidé trochu více umírají, klesla průměrná délka života, protože státní doktoři na svou práci serou ještě o něco víc než dřív. Ale to nevadí, to není tak rychle vidět. Vidět je, že se nedoplácí na léky, a to je fajn! Že na spoustu nemocí žádný účinný lék ani nedostanou, to vidět není.
Bylo také nutné zakázat dovoz elektroniky, protože lidi kupovali raději počítače z dovozu, než 10x dražší a poruchovější tuzemské. Podpora soběstačnosti je to hlavní! Teď si sice počítače nekupuje prakticky nikdo, ale tím si přece nenecháme zkazit radost, poptávku doženou státní úřady!
Další problém nastal s jídlem. Bylo zakázáno cokoliv dovážet, protože podpora domácích zemědělců musí být. Ti sice zvládají uživit tak půlku populace, ale to je jedno. Zbytek lidí nějak živoří a snaží se pěstovat něco doma, to má být ale záhy ilegální, protože to rozvrací socialistickou soudržnost (a kromě toho, kulka za domácí zabíjačku byla už za sociálního demokrata Hitlera, takže je to taková pěkná tradice).
Lidé matně vzpomínají, jak dříve sice měli auto (litr řepkonafty stojí po nařízení ministra pro pohonné hmoty Babiše 250 Kč), ale na druhou stranu teď není vidět zlé zbohatlíky a jejich BMW a Porsche. Dříve sice semtam jezdívali na dovolenou do Chorvatska, ale ve zprávách už neukazují ty hajzly, co si klidně letěli do Thajska. Dříve měli co jíst, ale dnes není ani slechu o kaviáru a šampaňském. Takže všechno v pořádku, nezáleží totiž na tom, jak se mají lidé samotní, hlavní je, aby se někdo neměl lépe!
Generální tajemník ÚV Komunistické sociálně demokratické strany práce (jinak též Sociálně ekologičtí Khmerové) a prezident republiky Keller hřímá v televizi, že se konečně podařilo odstranit sociální nerovnost a nůžky už se nerozevírají. Má pravdu: všechen lid je stejně chudý a malá privilegovaná vrstva pohádkově bohatých je dobře izolována od jejich pozornosti.
Kromě toho by to ještě chtělo zrušit peníze, nositele všeho zla. Spolu s tou totální „soběstačností“ se to již osvědčilo i jistému Pol Potovi.
Tak šup volit levici, ať se tomu trošku přiblížíme!
Minimální mzda musí bejt
Minimální mzda je zajímavé téma.
Můžete stokrát ukazovat, že akorát způsobuje nezaměstnanost, nevadí, musí to být.
Je jedno, že za ni aktuálně pracuje asi 2,4 % zaměstnanců, i tak to může být velké předvolební téma.
Škromach klidně prohlásí, že vláda pomocí minimální mzdy „nastavuje tržní cenu práce“, aniž by jeho alespoň průměrně inteligentní volič nad touto větou obrátil oči v sloup, případně mu šel rovnou jednu vrazit.
Přitom pracovat za nízkou mzdu může být jediná konkurenční výhoda lidí, kteří jinak nemají co nabídnout. Politici z nich nicméně raději udělali nezaměstnané.
Od levičáků slýcháváme, jak je třeba chránit ty nejslabší, a tak jim házíme klacky pod nohy v bláhovém domnění, že je ve skutečnosti někdo zaměstná za vyšší mzdu, než jakou má jejich práce hodnotu.
Tito lidé tak berou dávky a už po celé generace je ani nenapadá, že peníze kdysi vznikaly prací. Společnost tak chudne (má hotovo méně práce), protože místo aby tito nyní nezaměstnaní vytvořili aspoň nějaké hodnoty, nevytvoří žádné a někdo jiný musí dokonce vytvořit hodnoty navíc (za které ovšem nedostane zaplaceno), aby bylo na podpory. Pracuje-li ovšem, aniž by dostal zaplaceno, nebude mít příliš motivace – ani to celkové situaci příliš nepomůže…
Toto všechno je ale jedno, protože řadě lidí se prostě udělal pocit, že minimální mzda musí být, aniž by ho ovšem uměli vysvětlit a obhájit.
Mimochodem, pokud má každá práce nějakou minimální hodnotu (a dávalo by tedy smysl minimální mzdu mít), logicky musí mít nějakou minimální hodnotu i výsledek této práce. Kdy přijdou socani s tím, že je potřeba definovat minimální cenu rohlíku? To už by ale bylo hloupé i na první pohled, že?
Asociální dávky
Všude čtu, jak sociální dávky pomáhají lidem přežít v krušné situaci a jaký jsem zlý ošklivý asociál, když mě napadá je omezit nebo nedejbože zrušit.
Jak je ovšem možné, že existují lidé (a čtu a slyším o nich poměrně často, nebude to tedy zřejmě ojedinělý případ), kteří sociální dávky propijí nebo třeba prokouří?
Jaktože vzápětí nezemřou hlady, když jim dávky mají umožnit přežití?
Jak je možné, že chudý ctihodný muž, který v nouzi potřebuje dávky, se za ně opije a jde oběsit cizího psa? Z levicových pohádek od soudruha Kellera a blistů se přece dozvídáme, že krutě a nelidsky se baví pouze bohatí lidé, kteří si pak mohou „koupit spravedlnost“.
Napadají mě jen dvě vysvětlení, žádné z nich ovšem není přijatelné. Buď dostávají dávky příliš vysoké, nebo je ve skutečnosti nepotřebují vůbec (což je vlastně jen speciální případ vysvětlení prvního).
Stát si je skutečné situace samozřejmě velmi dobře vědom a není náhodou, že zrovna na alkohol a cigarety jsou uvaleny vysoké spotřební daně. Značné peníze z dávek se mu tedy vrací zpět. Osobně bych nicméně tento koloběh raději odstranil zrušením jak spotřebních daní, tak těch dávek.
Sociální dávky prý také zamezují kriminalitě. Proč je ovšem tak vysoká kriminalita v různých „specifických“ lokalitách, které v dané podobě defacto na sociálních dávkách vznikly? Kromě toho mi nepřipadá příliš moudré nechat se nuceně okrást rovnou (aby bylo na dávky), abych náhodou nebyl okraden později.
Doufám, že nejsem jediný, kdo si myslí, že sociální dávky neslouží žádnému ze svých proklamovaných účelů a ve skutečnosti významně pomáhají dělat z lidí závisláky, znuděné lenochy a asociály (a prohlubují chudobu). A že je tedy třeba je co nejrychleji zrušit.
Až vyrostu, chci pobírat dávky…
… přejí si prý děti z romských ghett.
Inu, moderní sociálně citlivá doba změnila i naše sny o budoucí kariéře. Tzv. nepřizpůsobivé děti se přizpůsobily a dokázaly brát, když my blbci pořád dáváme.
Jiné děti zase sní o kariéře úředníka, nejlépe evropského a studují perspektivní obory typu „Evropská integrace“. Vsadím se, že se cítí užitečněji než pobírači dávek, ale asi bych je musel zklamat: jsou na tom stejně. Dokonce spíš hůř, kromě toho, že nikdy nic užitečného nevytvoří a stojí peníze, ještě ztěžují vytváření hodnot jiným.
(Někdy se i zadaří přestoupit z jedné skupiny do druhé – viz příběh Roma, který to dotáhl až do Brusele.)
Článek obsahuje i několik pokusů o vytvoření tzv. mediální reality:
„Žijí však v lokalitách, kde jsou nezaměstnanost, dluhy a sociální dávky běžnými jevy,“ upozornila Minstrová. „Aby tam dokázali přežít, musí se přizpůsobit.“
Zkrátka: žila byla jedna nezaměstnanost a dluhy. Pak se tam nastěhovali hodní lidé a úplně je to zkazilo. A ne abyste si mysleli, že právě neřešitelné dluhy a nezaměstnanost vznikají tam, kde jsou lidé líní, nepřemýšlí a na všechno kašlou.
Odstavec o „výnosném byznysu s chudobou“ je také výživný. Nejprve jsem si nedokázal představit, jak lze s chudobou obchodovat, neboť jsem měl za to, že by si ji nikdo dobrovolně nekoupil.
Ale ono je to takhle: stát definoval, že bude chudým platit bydlení do nějaké výše. A světe div se, někteří lidé začali skupovat domy, o které by jinak nebyl zájem, sestěhovávat do nich sociálně vyloučené občany a kasírovat za ně nájem přímo od státu. A kasírují právě onu limitní částku, čemuž se někteří strašně diví.
Zkrátka, stát svými zásahy zase naprosto ukázkově vytvořil problém a teď bude přemítat, co s tím. A vsadím se, že – opět ukázkově – část problému „vyřeší“ a přidělá do budoucna aspoň dva nové. Ach jo.
Celkem bych i přál lidem, kteří si myslí, jak krásně ubyde chudoby, když se za ní budou vyplácet dávky (a ono je to přesně naopak, jak se už dlouhodobě ukazuje), aby tohle museli sledovat a platit. Ale proč musím i já?
Lobbista a „podnikatel“
Z médií se na nás valí ze všech stran proud slov „lobbista, podnikatel“ v souvislosti s jakýmsi komickým blábolícím ožralou.
Ne, ten pán není podnikatel. Kdyby byl, kupovali bychom si dobrovolně a za vlastní peníze jeho produkty (a troufám si tvrdit, že by se dotyčný tímto způsobem neuživil a i proto tím podnikatelem není).
V realitě ovšem nakupují jeho „produkty“ za státem ukradené peníze ti, kteří zrovna tyto cizí peníze spravují. Správným a výstižným označením tohoto pána by tedy bylo dojič socialismu. Ale chápu, že by to médiím bořilo jejich pracně budované teze o zlých podnikatelích, kteří jezdí v drahých autech, žerou děti a bojuje proti nim hodný sociální stát.
Nesouhlasím ani s tím, že lobbing jako takový je v pohodě a že je špatné až to, když to někdo přehání s dojením pro sebe. Neumím se totiž smířit s tím, že by měl existovat byť jediný zákon, který by měl kohokoliv zvýhodňovat, protože to lze vždy jedině na úkor někoho jiného.
Výdaje na sociální dávky
Podíval jsem se na statistiky inflace a výdajů na sociální dávky v letech 1990 až 2009 a zkusil je dát dohromady.
Sestavil jsem tak graf pomyslných výdajů na sociální dávky zvyšujících se jen o inflaci (zeleně) a graf výdajů reálných (červeně). Myslím, že výsledek vypadá zajímavě:
Pouze na začátku devadesátých let nepokrylo navyšování dávek ani inflaci, což bylo již od roku 1993 „napraveno“. Výdaje na dávky začaly inflaci výrazněji utíkat po roce 1998 a naprosto nehorázně pak po roce 2002.
Ano, je mi jasné, že například přibylo důchodců (kteří jsou v těchto výdajích rovněž zahrnuti), což je jistě legitimní důvod pro zvýšení celkového objemu prostředků. Skutečně to však ospravedlňuje celý finální nárůst o půl bilionu korun?
Zajímavé jsou také nejméně dva poměrně výrazné „schody“, objevující se v grafu v s určitou setrvačností po volbách do poslanecké sněmovny. Je to splátka za různé štědré předvolební dárky?
Je tristní, že tzv. pravicové vlády po roce 2006 nedokázaly tyto výdaje zkrotit, ba naopak (pravda, v rámci rozpočtu se jedná o výdaje mandatorní – a při složení sněmovny se tomu bohužel nešlo a nelze divit).
Škoda, že zřejmě není možné přesně vyčíslit, za jaký díl nárůstu těchto výdajů mohou ty samé výdaje z let předchozích, „investované“ do množení různých tzv. potřebných.
Každopádně si myslím, že situace vypadá docela hrozivě. Až budete zase slyšet nějakého rozumbradu blábolit o demontáži sociálního státu, vzpomeňte si na tento graf a ty strmé nárůsty z posledních let…