Blíží se volby a evidentně je spoustě lidí natolik špatně, že z toho až zezelenali. Někteří už poněkolikáté.
Většina položek na seznamu lidí dávajících zeleným polibek smrti zelené není žádným překvapením. Ti lidé podporují tzv. strany změny už léta (vzpomeňme na různé unie a x-koalice a kdo ví co ještě). Jen se divím, že to letos padlo na zelené. Měl jsem za to, že už jsou dostatečně známí a co v nich je, už dávno ukázali.
Že by zelení například podnikali něco proti korupci, snad věří jen málokdo. Umělcům, kněžím a osvíceným bývalým politikům tedy patrně nejde o zrušení korupce, ale její přenastavení – aby vypadala trochu jinak a jinam sypala (příkladem budiž dotace solární energie a biopaliv).
Novým zezelenalým je letos třeba Ruml, starý známý politický cestovatel, kterému to nakonec nikde moc nevyšlo. „Tato strana je mi nyní nejbližší,“ vysvětlil. Je tedy s podivem, jak mu mohla být na začátku devadesátých let blízká ODS, tehdy ještě poměrně svobodomyslná. Ale nad tím nemá smysl uvažovat…
S Havlem (zeleným prý odjakživa) je taky sranda. Zelený je prý i z důvodů estetických (vadí mu, jak se zachází s krajinou). Asi se mu líbí rozsáhlé prostory plné solárních panelů a smrad z řepky do biopaliv. Ach jo.
Kdosi prý také v této straně spatřuje záruku ideálů listopadu 1989. To beru jako další důkaz toho, že dotyčným nešlo ani tak moc o svobodu, jako spíš o lehké pootočení soukolí socialismu směrem k těm správným lidem, aby si také zadojili.
Navíc jsem teď našel online rozhovor se zeleným kariéristou Liškou, ten je taky výživný. Napíšu sem jen dvě jeho perly:
Liška: „Nejsme ani pravicová, ani levicová strana. Jsme zelení.“
Opět potvrzení pravidla, že kdo si tzv. nehraje na pravici a levici, případně údajně není ani jedno z toho, je levicový, až to praští. A ke všemu se za to stydí.
Otázka: „Dobrý den, chtěl bych se zeptat. Čím se budete živit, když se teď nedostanete do sněmovny?“
Liška: „Stejně jako doposud: poctivou prací.“
Od člověka, jemuž za jeho práci ještě nikdy nikdo dobrovolně nezaplatil, to zní opravdu pikantně.
Dnes je docela v módě bojovat s přirozenými věcmi. Z jejich přirozenosti vyplývá, že nad nimi nelze zvítězit (nejlepší je totiž vzít je na vědomí a jejich existenci se přizpůsobit). Ale to některým lidem nevadí, od této přirozenosti abstrahují a rádi by vymodelovali společnost k obrazu svému. Zatím vždy neúspěšně, ale to přece nevadí – věří, že teď už se to konečně povede.
A tak se třeba bojuje s tzv. konzumní společností, kdy se předpokládá, že někdo násilím přinutil lidi obchodovat mezi sebou, i když je to pro ně strašně nevýhodné (což poznají jen oni vyvolení, kteří chtějí lid tohoto zla zbavit).
Bojuje se proti zlému systému, který nás nutí dřít, abychom měli střechu nad hlavou. (Zde se abstrahuje od faktu, že naši střechu nad hlavou musí někdo postavit a ten někdo za to něco chce výměnou, jinak by to nedělal vůbec. Můžeme si taky střechu nad hlavou postavit sami, pak ale bude něco výměnou chtít ten, kdo nám připraví stavební materiál. Ale můžeme si obydlí také sestavit z hlíny a větviček nasbíraných v lese nebo bydlet pod mostem. Zkrátka každý, jak sám chce – nikde žádné nucení nevidím.)
Jedna z nejzásadnějších přirozeností, se kterou dnes různí pravdoláskomilové bojují, je negativní zkušenost jedince. Přitom se jedná o koncept, který je z evolučního hlediska velmi výhodný – když se nám přihodí něco zlého, snažíme se to příště podle různých příznaků předem rozpoznat a vyhnout se tomu.
Ale je to marné, protože pro různé rozumbrady má ona negativní příhoda větší cenu než my samotní, a nesmíme ji diskriminovat. Takže když potkáváme určité skupiny lidí, kteří se na nás dívají výhružně a vypadají podobně jako ti, co už nás několikrát okradli / přepadli, nesmíme to brát jako varování – zrovna tihle budou přece určitě hodní.
Jsem zvědav, jestli se někdy dočkám toho, jak nějaký Kocáb nebo Havel bude mumlat o tom, že i když už jsme se několikrát spálili o horká kamna, příště na ně tu ruku musíme položit znova, neboť je šance, že tato nás zrovna nespálí – a nebudeme je přeci předem diskriminovat!
Boj s přirozenými věcmi nadělá vždy více škody než užitku.
Četl jsem nedávno rozhovor s nemocným pokladačem věnců, šášulou bambulou neboli starým Veškrnou – tedy naším bývalým prezidentem. A je to síla – jeho snahy říkat co je správné a nesprávné a vychovávat jsou snad ještě větší než za éry prezidentování. Možná je to jen tím, že se blíží Nový rok a pan kdysiprezident by teď právě sepisoval poučující novoroční projev svému národu.
Stěžejní věci, které mě nazvedly ze židle nejvíc, byly: poučování o životním prostředí, o kterém nemá Havel ani páru, aktivistická kritika vsetínského starosty (o něm a jeho činech asi nemá taky ani páru), bláboly o disidentech, hypermarketech a průmyslových zónách, to vše prošpikované všudypřítomným nenápadným navážením se do Klause (Havel si tak zřejmě pěstuje punc své dokonalosti a nenahraditelnosti).
Nejlegračnější byl asi Havel ekolog, kdy na až nečekaně odborný dotaz redaktorky (obsahující argumenty klimatologů a meteorologů), se přidal k ještě odbornější straně (hercům, politikům a ekoaktivistům) a prohlásil, že opravdu pouštíme do ovzduší moc oxidu uhličitého a je to tak špatně a měníme tak podnebí. A to bychom určitě neměli. Nicméně předpokládám, že s tolik propagovanou změnou začal Václav u sebe a do USA cestoval lodí.
Přirovnání vystěhování vsetínských neplatičů k deportacím do koncentráku je taky maso, obdobný myšlenkový pochod bych rozhodně nečekal od člověka, který byl prezidentem vcelku civilizované země. Asi se do koncentráků jezdilo za neplacení nájmu v donekonečna přidělovaných obecních bytech, nebo je neplacení závazků zcela normální a šášula by za něj nikoho netrestal. Zde bych raději Jeho Veličenstvu doporučoval strávit pár dní s občany s onou jinou mentalitou, kulturními návyky, tradicí a dědictvím.
Pro mě osobně byla určitým vyvrcholením pasáž o disidentech, neboť tam Havel přiznal něco, co asi vůbec nechtěl. Nejprve se domnívá, že polistopadové vlády měly něco dělat se sociálním postavením oněch disidentů (a vylepšit ho), následně jej srovnává se stavem před revolucí a dochází k závěru: „Zdá se mi, že jejich sociální postavení se nějakým politickým vítězstvím v podstatě moc nezměnilo. Disidenti jako by dnes byli zas trošku na okraji.“ Na rozdíl od Havla bych v tom nehledal důsledek působení nějakých vlád, ale spíš to, že se jedná o lidi, kterým vyhovuje být na okraji, být proti nečemu (ať už proti komunismu, nebo dnes proti možnosti nakoupit si v hypermarketu). Jako jakýmkoliv jiným aktivistům jim skutečná práce asi moc nevoní a bez ní se výsledky těžko dostaví. Je tedy lepší být proti „konzumní společnosti“. Vážím si jejich úlohy v boji proti komunismu, byť asi nebyla taková, jak si sami myslí. S výsledky se ostatně všichni denně setkáváme…