Ministr prý „rozvrátil práci“ úřadů práce, až z toho již několik úředníků zemřelo vyčerpáním. Jiní alespoň dávají výpovědi, protože – považte – se od druhého ledna nezastavili a do práce musí i o víkendech! To by se nám, pohodlně pracujícím v soukromém sektoru, stát nemohlo. A tak žádají odvolání ministra, aby se zas mohli zastavovat.
Nicméně, nezávidím jim. Dovedu si představit, jak to tam asi vypadá. Jednou za čtyři roky (někdy i častěji) se změní ministr a ten nový si začne budovat ve funkci pomník ve formě co nejvíce změn všeho možného. Je to pro něj takové pokusné pískoviště; když něco pokazí, tak maximálně skončí a veřejnost ho bude mít za debila. Osobní odpovědnost takřka nulová. Když je potřeba vyvinout nový software, musí to zásadně udělat spřátelená firma bez ohledu na cenu a kvalitu. A podobně je to s nákupy všeho.
Výše uvedné jsou jedny z důvodů, proč jako úředník nepracuji (a doufám, že tomu nikdy nebude jinak).
Na druhou stranu, i mimo úřední svět se často něco mění – dokonce bych řekl, že častěji. Ale má to nějakou logiku a zpravidla za to někdo odpovídá svými penězi. Sám vidím současné změny kolem úřadu práce i takto: ministr usoudil, že jsou tyto úřady víceméně zbytečné (kdo znáte někoho, komu úřad našel práci?), a tak jim stanovil nové pravomoci, místo aby je jednoduše zrušil. Podobně to bylo s celníky, prostě klasika. Holt si lid zvolil úspornou vládu.
Zdalipak to bude stačit, aby lid příště zvolil menší sociální inženýry? Ale hádám, že spíš zvolí ještě větší…
Mám tu zase jednu polemiku s Idnes blogem.
Je prý velký problém, že lidé, jejichž práci lze nahradit automatem, mohou být tím automatem skutečně nahrazeni. I kdyby k tomu skutečně docházelo (zatím vídám automatické pokladny jen v Tescu, a když už tam jednou za kvartál jdu, dávám pořád přednost těm živým), nebudou za to moci „okravatělí manažérové“, jak píše pán, ale zákazníci.
Zákazníci chodí tam, kde je to pro ně výhodně. Ať už cenově, nebo třeba tak, že se jim tam líbí. Zlí manažeři musí jen plnit vůli těchto zákazníků, protože pokud by to nedělali, převálcuje je konkurence, která se zákazníkům přizpůsobí lépe.
Má to ještě další aspekt: kdysi dělníci rozbíjeli stroje, protože jim „braly práci“. Také si tehdy neuměli představit, že by bylo možné dělat něco jiného než manuální výrobu. A stejně pošetilé je myslet si dnes, že člověk nemůže dělat nic jiného, než měnit peníze za zboží u pokladny.
Tím, jak se určité druhy práce automatizují, dochází k poklesu jejich ceny. Pro ilustraci – kdysi člověk dřel celé dny na poli, aby uživil rodinu, dnes má na jídlo vyděláno dejme tomu za dvě hodiny práce denně. Zbytek času pracuje, aby si mohl pořídit zase jiné věci, které dřív neměl třeba vůbec.
A ke stejným procesům dochází i dnes a nejinak tomu bude i do budoucna – potřeby lidí se budou měnit, některé druhy práce budou zanikat a jiné zase vznikat. Před dvěma sty lety také neexistovaly pracovní pozice pilot, programátor apod.
Je pošetilé si myslet, že dnešní doba je v tomto ohledu něčím výjimečná nebo přelomová. Není. Tato doba je výjimečná jen tím, že v ní zrovna žijeme. Někteří lidé se to však snaží zobecňovat a vidět tuto výjimečnost i tam, kde žádná není.
Tohle mi připadá docela drsné. Doposud jsem totiž žil v představě, že výše mzdy je věcí dohody mezi zaměstnavatelem a pracovníkem.
Dočkáme se někdy nějakých zákonem nařízených absurdních tarifních tabulek i mimo státní sektor? Bude povinnost platit za „stejnou“ práci stejnou mzdu v celé EU?
A bude prostý lid slavit, jak je to skvělé, že mu ti hajzli jedni nemůžou platit míň (až ze samé radosti přehlédne, že také ani víc)?
Zasmál jsem se u zprávy, že ČSSD chce nastavit limit na výdaje na předvolební kampaň na 100 milionů Kč. Od strany, která nejprve přiznala výdaje na vlastní kampaň ve výši 200 milionů a pak 400 (přičemž odhady odborníků hovoří o 750 milionech a nějaký socan po volbách dokonce prohlásil, že „miliarda je v prdeli, a žádný koryta z toho“), to zní fakt směšně.
Socani jsou jako ti notoričtí hráči na automatech, kteří tak starostlivě volají po tom, aby jim ty automaty někdo konečně zakázal.
Pak mě ještě pobavilo, jak si odstoupivší politikové hledají novou práci.
Paroubek by prý rád působil v oblasti poradenství v bankovním sektoru. Docela i věřím tomu, že by ho někdo klidně platil ze svého, ani ne tak pro jeho schopnosti, jako spíš pro kontakty a informace, které má z těch mnoha let ve vysokých funkcích ve veřejné správě.
I Liška nějaké pracovní nabídky údajně má (a jednu dokonce v soukromé sféře, takže akutně hrozí, že si poprvé v životě vydělá peníze skutečnou prací), přesto se zaregistroval na úřadu práce. Podporu v nezaměstnanosti však brát nebude – nechce prý zatěžovat daňové poplatníky. Je pozoruhodné, že ho to začlo trápit zrovna teď (a že mu také nevadí nechat si jimi nyní platit zdravotní pojištění).
Blíží se dvacáté výročí listopadu 1989 a semtam se o tom někde objeví článek. Diskuse pod ním okamžitě zaplňuje rozhořčený prostý lid a štká, jak bylo tehdy hodně jistot, stálá práce a vůbec: zlatý komunisti, ti jakživa po člověku nic nechtěli. Jo a taky je to dnes samá krize (mimochodem za těch dvacet let první).
Prostý lid se tak sám staví do role zvířete, kterému se nelíbilo v ZOO, ale když ho pustili ven, po chvíli se vrátilo zpět a smutně se dívalo na kus žrádla uvnitř své klece.
Prostý lid stále nepochopil, že to není (a nemůže být) vláda, kdo vytváří pracovní místa. Práce je tehdy, je-li potřeba, je-li ochoten za ni někdo platit. Pokud ochoten není, myslí si lid, že bude lepší, když ho k tomu donutíme. Nebude. Ano, za komárů měl práci každý (neznelíbil-li se příliš straně), ale za jakou cenu? Za cenu masívní přezaměstnanosti a neefektivity, kterou dodnes splácíme.
Zrovna tak s jistotami: ty vláda nevyrobí, ani je nedoveze z Marsu, vždy je musí někdo zaplatit. A vždy platí, že z toho někoho může mít i ten prostý lid mnohem větší přímý užitek, bez toho státního mezikroku jménem jistoty.
Nezbývá, než si přiznat, že svoboda není pro všechny. Lidé, kteří ji neumí využít a rádi by se vrátili do svých smradlavých (ale teplých) klecí by s sebou ovšem neměli násilím brát ty, kteří si svobody váží, potřebují ji a jsou ochotni za ni něco obětovat.
Co s tím? Zatleskám prvnímu levicovému politikovi, který navrhne ustanovení dobrovolného spolku lidí, kteří si budou platit členské příspěvky a z nich jim jejich spolek bude financovat jistotu práce, levné bydlení, špičkové zdravotnictví zdarma a další vymoženosti socialismu. A klidně ať se této skupině odpustí daně. Společnost by na tom ještě značně vydělala.
Jenže to se nestane, a to nejméně ze dvou důvodů:
Prohlášení odborů jsou snad čím dál legračnější.
Nejnověji jim vadí situace, kdy firmy raději zaměstnávají lidi načerno, než aby platily daně. Zde je pikantní, že právě odbory jsou známými milovníky přebujelých zákoníků práce a daňového zatížení. Ostatně, stěžovat si na následky vlastních kroků je pro ně celkem typické (viz třeba nedávno soudruh Dušek).
Kdyby byly odbory co k čemu, tak budou prosazovat zrušení daně z příjmů (dejme tomu aspoň přechodně po dobu tzv. krize). Stát by sice přišel o nějaké příjmy, částečně by je však nahradily zvýšené výnosy z DPH (neboť by lidé mohli utratit více peněz). Navíc by klesla nezaměstnanost a stát by tak ušetřil něco i na podporách.
Tomu bych i byl ochoten říkat protikrizové opatření (narozdíl od pochybných přesunů miliard odněkud někam).
Ale to ne. To by bylo málo socialistické, daň z příjmů jako skvělý nástroj pro odrbávání lidí je přece nutno zachovat.