Frustrovaní výběrčí výpalného
S dojetím jsem četl o inspektorech práce „frustrovaných svou prací“.
Zaradoval jsem se, že aspoň někteří vidí, jakým podlým způsobem se živí a že když už toho nenechají a nejdou se živit poctivě, že je to aspoň frustruje. Chvíli jsem i přemýšlel, že bych je mohl přestat považovat za velmi nízkou formu života a svým způsobem si jich aspoň trochu vážit.
Ale ono je to jinak: oni nejsou frustrovaní tím, že chodí za lidmi, kteří se živí užitečnou prací a kontrolují, zda z ní odvedli výpalné lokální mafiánské organizaci, pardon, státu.
Frustruje je prý, že se někteří podnikatele dovedou likvidačním pokutám vyhnout! S touto frustrací bojovali tak, že podnikatele vydírali, patrně ve snaze alespoň neoficiálně vybraným výpalným přilepšit státnímu rozpočtu.
Takže si i nadále vážím našich slovutných „inspektorů práce“ asi tak jako tasemnic. No, vlastně zase o trochu méně.
Kolik jde legálně vydělat?
Dostal se ke mně veselý obrázek:
Předpokládám, že lidé, co si toto myslí, skutečně existují a že se pokaždé nejedná o nějaký sofistikovaný typ humoru nebo nemoc. Asi nemá moc smyslu pídit se po myšlenkových pochodech, které to způsobují (jsou-li nějaké), ale stejně to zkusím. Mě by to prostě zajímalo.
Domněnka, že určitou částku nelze legálně vydělat, je podivná. Vycházím-li z toho, že nějakou částku poctivě patrně vydělat lze (protože sám obyčejný poctivý občan přece nekrade a přesto si občas něco vydělá), nutně by musela existovat určitá částka, kterou by ještě šlo vydělat legálně, ale jakoukoliv další korunu už by bylo třeba ukrást.
Jaký je ale ten limit? Vyjdu-li z elaborátu toho pána, který by zavíral nebo střílel (nebo co) za příjmy nad 100.000 měsíčně, limit je pro něj nejspíš právě tato částka. Znamenalo by to, že 100.000 legálně vydělat lze, ale 100.001 už ne, ta koruna už by musela být ukradená. Je to pochopitelně nesmysl, další korunu lze vydělat vždy. Ve skutečnosit tedy takový limit neexistuje, protože neexistuje ani limit uspokojování potřeb zákazníků.
Ten výplod ve mně vyvolává i další otázky. Jaký by třeba byl benefit toho, že by z ulic zmizely Mercedesy? Že by lidé, kteří je vyrábějí, byli nezaměstnaní? Jaký je problém s nákupem a prodejem zboží? Ten pán kupuje všechno přímo u výrobce? Proč by nemělo být možné vydělat si za život 10 milionů? Otázky, samé otázky…
PS: Chápu, že žijeme v socialismu, a tak ten pán kolem sebe kromě poctivých podnikatelů vidí i vyžírky, dojiče socialismu, kteří ho znepokojují a frustrují. Jenže bojovat proti ním ilegalizací určitých příjmů je nesmyslné. Jednak to řeší následek a ne příčinu problému a jednak se krádež pozná nejlépe tak, že někde něco chybí a ne nutně tím, že někdo vydělává víc, než si dovedu představit.
Co kdyby se jim to přece jen povedlo?
Představme si, že se skutečně někdy podařilo vytvořit ideální svět podle socana / komouše / atd. (ono je to celkem jedno).
Mávnutím proutku bylo zařízeno, že se u nás netuneluje ani nekrade, takže všichni pohodlně vyžívají ze sociálních dávek, jak už kdysi prorokoval velký marxistický myslitel Keller.
Kapitalismus byl odstraněn (což si zasloužilo zápis do Guinessovy knihy rekordů, neboť se poprvé v historii podařilo odstranit společenské uspořádání, které předtím neexistovalo). Zlý ošklivý neoliberalismus byl vymýcen, zakázán a jeho vyznavači byli veřejně popraveni, takže vobyčejný lidi se již nemusí bát, že by jejich práci někdo vykonával lépe nebo levněji a prostě ji mají. Oficiálně máme 101% zaměstnanost, protože nějaká úřednice udělala chybu ve výpočtu a nikomu to nepřipadalo divné. Sociální stát konečně přestal být demontován a ještě trochu víc bobtná.
Zdálo by se tedy, že lid má, co chtěl. Mzdu lidem určuje stát, a to tak, aby každý bral +- průměr. Do práce se sice chodí povinně, ale nic moc se tam nedělá, natož užitečného – pohodlný život je již zajištěn, tak proč se o něco snažit. Snaží se asi tak 10 % lidí, kteří jsou od přírody pracovití, ale moc to nestačí, navíc se jim zbytek směje, jak jsou blbí.
Těch 10 % vůbec dělá problémy. Život ve státní ZOO, kde jsou průměrně nakrmeni a nějak bydlí, jim nevyhovuje. Bůhvíproč chtějí tu ošklivou svobodu, která je sice hezká, ale k ničemu, když tě nikdo nenakrmí, mámo! Tito zrádci pokukují po možnosti emigrace (tento dokonalý socialismus nebyl zaveden na celém světě), vůdcům ale dochází, že to jsou právě oni, kdo ještě trochu drží poničenou ekonomiku nad vodou. Na hranice se tedy montují ostnaté dráty a znovu se tam objevují pohraničníci se samopaly. Bylo sice těžké je sehnat, máme přece oficiální nezaměstnanost -1 %, ale pokrokový režim si poradil.
Lidé trochu více umírají, klesla průměrná délka života, protože státní doktoři na svou práci serou ještě o něco víc než dřív. Ale to nevadí, to není tak rychle vidět. Vidět je, že se nedoplácí na léky, a to je fajn! Že na spoustu nemocí žádný účinný lék ani nedostanou, to vidět není.
Bylo také nutné zakázat dovoz elektroniky, protože lidi kupovali raději počítače z dovozu, než 10x dražší a poruchovější tuzemské. Podpora soběstačnosti je to hlavní! Teď si sice počítače nekupuje prakticky nikdo, ale tím si přece nenecháme zkazit radost, poptávku doženou státní úřady!
Další problém nastal s jídlem. Bylo zakázáno cokoliv dovážet, protože podpora domácích zemědělců musí být. Ti sice zvládají uživit tak půlku populace, ale to je jedno. Zbytek lidí nějak živoří a snaží se pěstovat něco doma, to má být ale záhy ilegální, protože to rozvrací socialistickou soudržnost (a kromě toho, kulka za domácí zabíjačku byla už za sociálního demokrata Hitlera, takže je to taková pěkná tradice).
Lidé matně vzpomínají, jak dříve sice měli auto (litr řepkonafty stojí po nařízení ministra pro pohonné hmoty Babiše 250 Kč), ale na druhou stranu teď není vidět zlé zbohatlíky a jejich BMW a Porsche. Dříve sice semtam jezdívali na dovolenou do Chorvatska, ale ve zprávách už neukazují ty hajzly, co si klidně letěli do Thajska. Dříve měli co jíst, ale dnes není ani slechu o kaviáru a šampaňském. Takže všechno v pořádku, nezáleží totiž na tom, jak se mají lidé samotní, hlavní je, aby se někdo neměl lépe!
Generální tajemník ÚV Komunistické sociálně demokratické strany práce (jinak též Sociálně ekologičtí Khmerové) a prezident republiky Keller hřímá v televizi, že se konečně podařilo odstranit sociální nerovnost a nůžky už se nerozevírají. Má pravdu: všechen lid je stejně chudý a malá privilegovaná vrstva pohádkově bohatých je dobře izolována od jejich pozornosti.
Kromě toho by to ještě chtělo zrušit peníze, nositele všeho zla. Spolu s tou totální „soběstačností“ se to již osvědčilo i jistému Pol Potovi.
Tak šup volit levici, ať se tomu trošku přiblížíme!
Státní zaměstnanec vs. OSVČ, aneb trocha jednoduché matematiky
Kdysi jsem někde četl poznámku, že i státní zaměstnanec může být pro státní kasu (skrze daně) větším přínosem než OSVČ. Nechci se této tezi vysmívat, i když je to těžké, ale spíš se to pokusím vysvětlit.
Kdyby to tak totiž fungovalo, pak mám geniální řešení na splacení celého státního dluhu! A to klidně jedním státním zaměstnancem. Tomuto státnímu zaměstnanci dáme plat 2 biliony a dvacet tisíc korun. Plat zdaníme právě těmito dvěma biliony (kam se hrabou OSVČ, to na daních neodvedou nikdy!) a splatíme jimi státní dluh. Perpetuum mobile vynalezeno!
Ono je to totiž takto: i kdyby státní zaměstnanec podléhal 100% zdanění, bude jeho přínos pro státní pokladnu přesně nulový (*). Přesně nulový je i přínos OSVČ, kterému se podaří nezaplatit žádné daně.
Přínos státního zaměstnance může být tedy hypoteticky stejný, jako přínos OSVČ (a to jen takového, který žádné daně neplatí). Reálně bude ovšem vždy menší, protože 100% daně státní zaměstnanci neplatí. Ostatně, reálně i ten OSVČ bude platit zpravidla aspoň DPH za zboží a služby, které nakupuje.
Vadí-li někomu OSVČ „neplatící daně“, musí mu logicky ještě víc vadit státní zaměstnanec, který je dokonce v mínusu.
(*) Abych byl férový, je nutné dodat, že státní zaměstnanec sice dostane plat, ale za něj odvede nějakou práci. Její přínos může být kladný, může být ale také nulový a dokonce i záporný.
ODS a podpora podnikání
ODS se opět chlubí, jak by jen podporovala podnikání, kdybyste ji (zase) zvolili.
Pokud si pamatuji, ODS slovně podporovala živnostníky vždy. Ve vládě sedí od roku 2006, tedy skoro 8 let. Teoreticky by se zde tedy mělo podnikat jedna báseň. Ve skutečnosti jsou na tom v EU hůř už jen 4 země.
Jak je to jen možné? Ale volte nás, a tentokrát už to fakt splníme!
Další perličkou je, že od posledních voleb sledujeme, jak např.:
- Do firem vtrhávají jakási komanda „inspekce práce“, která sledují, zda mají všichni zaměstnanci u sebe smlouvu, aby náhodou HDP nerostl „na černo“, což by byla hrůza, protože blahobyt přece vzniká jen státním přerozdělováním, milé děti.
- Podnikatelé v určitých odvětvích musí skládat kauce, aby vůbec mohli podnikat (což bývá porůznu komicky zdůvodňováno, reálně to ovšem pouze ničí konkurenci).
- Různé druhy podnikání jsou omezovány nebo rovnou zakazovány.
- Podnikatelé ručí za daňové závazky obchodních partnerů.
- apod.
Za této situace bych se coby kandidát ODS velmi, velmi styděl byť jen špitnout o podpoře podnikání (pravda, lidi i s minimální schopností sebereflexe a studu bych ovšem v dnešní ODS asi vůbec marně hledal).
S ODS a podporou podnikání se to tedy má tak, že buď lže a ani jí o to nejde, nebo sice ano, ale v touze po korytech se vždy spojí s různými socialisty a program jde stejně do háje (ano, dnes je moderní tomu říkat kompromis a uctívat to).
A neexistuje ani jeden důvod se domnívat, že to po těchto volbách bude jinak. Jediná možnost je poslat ODS do opozice (ideálně mimo sněmovnu) – tak by o podpoře podnikání mohla aspoň mluvit a trochu se vzpamatovat.
Minimální mzda musí bejt
Minimální mzda je zajímavé téma.
Můžete stokrát ukazovat, že akorát způsobuje nezaměstnanost, nevadí, musí to být.
Je jedno, že za ni aktuálně pracuje asi 2,4 % zaměstnanců, i tak to může být velké předvolební téma.
Škromach klidně prohlásí, že vláda pomocí minimální mzdy „nastavuje tržní cenu práce“, aniž by jeho alespoň průměrně inteligentní volič nad touto větou obrátil oči v sloup, případně mu šel rovnou jednu vrazit.
Přitom pracovat za nízkou mzdu může být jediná konkurenční výhoda lidí, kteří jinak nemají co nabídnout. Politici z nich nicméně raději udělali nezaměstnané.
Od levičáků slýcháváme, jak je třeba chránit ty nejslabší, a tak jim házíme klacky pod nohy v bláhovém domnění, že je ve skutečnosti někdo zaměstná za vyšší mzdu, než jakou má jejich práce hodnotu.
Tito lidé tak berou dávky a už po celé generace je ani nenapadá, že peníze kdysi vznikaly prací. Společnost tak chudne (má hotovo méně práce), protože místo aby tito nyní nezaměstnaní vytvořili aspoň nějaké hodnoty, nevytvoří žádné a někdo jiný musí dokonce vytvořit hodnoty navíc (za které ovšem nedostane zaplaceno), aby bylo na podpory. Pracuje-li ovšem, aniž by dostal zaplaceno, nebude mít příliš motivace – ani to celkové situaci příliš nepomůže…
Toto všechno je ale jedno, protože řadě lidí se prostě udělal pocit, že minimální mzda musí být, aniž by ho ovšem uměli vysvětlit a obhájit.
Mimochodem, pokud má každá práce nějakou minimální hodnotu (a dávalo by tedy smysl minimální mzdu mít), logicky musí mít nějakou minimální hodnotu i výsledek této práce. Kdy přijdou socani s tím, že je potřeba definovat minimální cenu rohlíku? To už by ale bylo hloupé i na první pohled, že?
Re: Dopis Klausovi
Sice nejsem Klaus, ale odpovědět na to zkusím.
Hned na začátku jsou zmíněny sebevraždy. K nim jde kupodivu najít statistika (ano, jistě zfalšovaná, oproti přesnému pozorování té paní, jak lidé skáčou pod vlak). A z té vyplývá, že počet sebevražd není zdaleka tak vysoký, jako za komoušů. Dokonce jsme v roce 2007 měli rekordní minimum. Ve světovém přehledu tuším vede Bělorusko, kde soudruh Lukašenko už dávno zavedl ten pořádek, po kterém lid tolik volá a kde „stát funguje“ velmi dobře.
Co mě dále zaujalo: paní píše Klausovi a nadává vládě. Klaus není představitel vlády, ba dokonce je s ní velmi často ve sporu, čemuž se ani nedivím. Když už si chci stěžovat, k čemuž je jistě důvod (byť trochu jiný než si myslí ta paní), tak bych měl mít aspoň základní přehled, kdo je kdo. Chápat všechny kolem sebe jako jedny velké ony jde tak možná při hospodských kecech.
Ale to je holt běžné; i jistý poloanalfabet a křikloun (toho času mediální hvězda) útočil na vládu skrze Klause (který prý „odstraňuje demokracii“ – úplně to vidím, do roku 1989 jsme byli přímo baštou demokracie, než přišel Klaus a začal ji odstraňovat).
Porovnávat krev na rukou komunistů a dnešních vlád je taky hodně ujeté. Leda by mi něco uniklo a dnešní vlády zavíraly a popravovaly více lidí než tehdy. Patrně je to ale myšleno tak, že vláda může za zoufalost těch zmíněných sebevrahů. No nevím.
Nesouhlasím totiž se všeobecně zažitou představou, že stát, potažmo vláda, je tu proto, aby nás krmila. Jsme snad hospodářská zvířata, která jsou vládou chována, vykrmována (a v případě potřeby poražena)?
Když křičí Rómové, že mají hlad a stát by je měl nakrmit, spolehlivě to mezi prostým lidem vyvolá povyk. A pak jdou klidně křičet to samé…
Vláda ani nebere lidem práci. Jediné práce, která je vytvářena vládou, tedy práce úřednické, totiž vytrvale přibývá. Kdyby paní napsala, že nám vláda bere peníze, které jsme si vydělali a podnikatelům znepříjemňuje zaměstnávání lidí, vážil bych si jí. Ale takhle?
Recept na cestu z krize prostřednictvím snížení platů poslanců a senátorů je jistě geniální a určitě by mu sborově zatleskala libovolná zaplivaná putyka. Možná by té paní někdo mohl říct, že z celého platu všech poslanců, senátorů, ministrů a prezidenta by si měsíčně každý z nás mohl koupit asi tak jeden rohlík. Skutečné průšvihy se odehrávají jinde.
To vrácení ukradených peněz by bylo jistě lepší. Uvědomuje si ta paní ale, že nejvíc peněz se rozkrádá vždy, když po politikovi chceme, aby se o nás nějak staral?
Paní taky píše, že v Praze není nezaměstnanost a dokonce tam mají vyšší platy. Zajímalo by mě, jak si to vysvětluje. Patrně nějak tak, že tam vláda směřuje „více dávek“ (pak to bude ekvivalentní oblíbené rómské představě, že vláda na své občany dostává odkudsi dávky a jim jich přerozděluje málo). Jestli to tak jednoduše funguje, bude asi nejlepší se do té všespásné Prahy odstěhovat. Případně by se ještě mohlo Ostravsko trhnout a ukázat nám, jak se ta prosperita centrálně vyrábí. Rád se na to zvenku budu dívat.
Je škoda, že se lidé ve špatné životní situaci (ať už domnělé nebo skutečné) nesoustředí na racionální cestu ven a místo toho zahazují zbytky zdravého rozumu a propadají kolektivní frustraci.
Práce vs. daně
Práce, kterou někdo dobrovolně a ze svého platí, je užitečná. Ten, kdo ji poptává, má hotovou práci a ten, kdo ji provádí, získá peníze. Oba tedy vydělali.
V současném světě ovšem dochází k absurditám. Tato užitečná práce může být nelegální! A to sice proto, že se stát rozhodl na ni parazitovat a danit ji. Práci, kterou se lidé snaží před touto loupeží ochránit, se stát snaží postihovat a vymýtit.
Ovšem i tato práce je užitečná a její likvidací vždy získáme dva lidi, kteří se mají hůře a stát, který se má nepatrně lépe. K blahobytu ovšem vede právě ta práce, právě to vytváření hodnot, nikoliv státní přerozdělování.
Proto by vytváření hodnot, tedy jakákoliv dobrovolně poptávaná práce, neměla být nijak daněna. Stát nemůže myslet vážně to, že chce mít fungující hospodářství a zároveň ho dusit daněmi.
Pokud to ještě trochu zevšeobecním, velmi se mi začíná líbit myšlenka, že daně mají být na něco a ne z něčeho. Chceme koupit to a to (třeba nový registr vozidel), milí občané, tady je číslo účtu a čekáme, až tam bude tolik a tolik peněz. Nevybere se? Tak se ta věc holt nepořídí.
Současný stát funguje jinak: stanoví, z čeho všeho se má platit daň, čímž získá každý rok určitou částku a ouřednictvo pak (zjednodušeně) přemýšlí, co za to koupit. Nerozumím příliš, proč našel prostý lid takové zalíbení v politicích a celoživotních úřednících, kteří přehrabují naše miliardy a přemítají, co se za ně v zájmu centrálně plánovaného dobra musí pořídit…
Co si asi tak myslí o své práci…
Občas přemýšlím, jaké to asi je, vykonávat určité druhy práce, zejména pak takové, na které bych sám neměl žaludek nebo dostatečně hroší kůži.
Napadá mě, co si tak o té práci a o sobě samotném myslí lidé, kteří ji dělají.
Tak třeba přemýšlím, co si asi o sobě myslí policisté, kteří zatýkají někoho s krabicí konopí. Mají dobrý pocit z toho, že zabránili strašlivému zločinu? Říkají si, že je to sice pakárna, ale jsou za to peníze, tak co? Nebo jsou přesvědčeni, že zákon (ať už je jakkoliv nesmyslný) se musí slepě dodržovat? Nebo si o tom raději nemyslí nic?
Nejhorší na těchto úvahách je to, že byl-li bych já tím policistou, neuspokojila by mě ani jedna ze zmíněných variant. A jiné mě nenapadly. Holt asi i proto tím policistou nejsem.
Co si o tom asi tak myslel ředitel Národní protidrogové centrály, který tuto akci nařídil? Ředitel by měl být relativně inteligentní člověk, tomu by se podobné věci měly hlavou honit ještě víc než policistovi řadovému…
Ale netýká se to jen policajtů. Co si tak o sobě asi myslí třeba takoví inspektoři státního úřadu inspekce práce, když vlezou do nějaké firmy a snaží se tam odhalovat tzv. práci načerno? Mají ze sebe radost? Nevadí jim žít z nakradených peněz, které ještě před měsícem někdo tvrdě vydělával? Nevadí jim na tyto krádeže dohlížet a kontrolovat, zda se někdo náhodou moc nebrání? Nechali by se zaměstnat i u pouličního kapsáře, pro kterého by dohlíželi na to, zda oběť nemá nějaké tajné skrýše?
Jsou prostě představy, které mě děsí a někdy by se mi ta hroší kůže asi hodila…
Nutnost členství v RVHP, pardon, EU
Nikdy jsem moc nechápal, proč má naše setrvání v EU stále relativně velkou podporu veřejnosti. Dnes jsem ale nahlédl do nějaké diskuse, kde lid láteřil nad hrozbou naší izolace, a ta mi to asi osvětlila.
Prý že asi 80 % našeho vývozu odebírá eurozóna, a tak musíme být správně europoslušní, jinak bude zle a lid nebude mít co montovat a přijde o práci. Přesná čísla neznám, ani nejsem ekonom, proto vnímám následující otázky spíš jako námět k (věcné) diskusi.
Skutečně je toto číslo tak vysoké? A skutečně je naším klientem výhradně sama eurozóna (tedy úřady a nikoliv lidé a firmy z ní)? A skutečně odebírají naši produkci jen proto, že jsme shodou okolností členy stejného spolku a nikoliv proto, že by o ni prostě měli zájem? Pokud ano, bylo by to s námi horší, než bych čekal. Orientovat se svou produkcí téměř výhradně na politicky motivované odběratele je vždy cesta do pekel (stejně, jako to bylo za časů RVHP). A konečně, pokud jsme na eurozóně tak závislí, nebude na nás mít její stagnace / propad / krach mnohem horší důsledky než nějaká hypotetická izolace?