Dnes zase něco málo o tom, jak hospodaří ČD, tak snad nebudu také nařknut z homofobie.
Když odešel pan Žaluda ze soukromé pojišťovny AXA za lepším (do erárních Českých drah), začal se obklopovat svými lidmi. Proslýchá se, že své spolupracovníky nevybíral jen podle schopností, ale měl i jiná kritéria. To je mimo rámec tohoto článku (je jen škoda, že mediální šílenství ujíždí hystericky poněkud nepodstatným směrem, místo aby řešilo ty stovky miliard, které už černá díra spolkla a ještě spolkne).
Podle všeho tedy bez výběrového řízení přišla spousta nových lidí, pro některé se dokonce narychlo vytvářely nové pozice. Bez zajímavosti není ani to, že tito noví lidé pobírají v průměru dvojnásobek platu svých předchůdců. Oficiální informace nicméně k dispozici nejsou – i přes to, že každý z nás je nedobrovolným akcionářem ČD, jsou pro nás tajné.
Vysvětlující komentář tiskového mluvčího ČD mě rozesmál na několik minut: „Nemůžeme se chovat jako státní moloch.“
Ale pozor, hospodaření drah se zlepšilo! Škoda, že jen o to, o kolik víc dotací dostaly. Kdyby to celé nebylo tak smutné, bylo by to k popukání.
Ach jo. Takhle to dopadá, když se v rámci tzv. dopravní obslužnosti a veřejné služby dojí zdánlivě bezedný daňový poplatník. Radostně se hýká, že můžeme levně jezdit vlakem a tisíce lidí mají zaměstnání. Stojí to ale za to? Neutratil by snad daňový poplatník ty peníze sám lépe a hlavně efektivněji? Zaměstnanci ČD nás straší, že v takovém případě by byli nezaměstnaní a my bychom se neměli jak přepravovat. Nemyslím si to. Přepravoval by nás někdo jiný a z řady zaměstnanců ČD by se stali pracovníci soukromých firem, kde by si nemuseli celé dny stěžovat, jak je všechno na hovno. Jediný efekt by byl, že různí žaludové a jejich kamarádi by si na sebe museli vydělat výhradně prací. Kdo ví, jestli to někdy lid pochopí…
Jak nedávno poznamenal pan Macek, s Českými drahami tedy zbývá dořešit jeden jediný problém – kam umístit nálož(*).
(*)Disclaimer: pokud to tu někdo čte služebně a je poněkud mdlého rozumu, tato věta je myšlena ironicky a ne tedy zcela vážně. Nechci skončit jako Paul Chambers (ale snad u nás tak horlivého Velkého bratra zatím nemáme). Nálož tedy skutečně nikam umisťovat nehodlám a ani k tomu nikoho nevyzývám.
Když si každý měsíc vydělám nějaké ty peníze, téměř 50 % z nich mi ihned odebere stát a říká tomu buď pojištění (jako bych podepsal nějakou pojistnou smlouvu) nebo daně (jako bych mu ty peníze dával).
Když si za ten zbytek chci něco koupit, odvedu dalších až 19 % DPH. Když si koupím něco, co bych si dle státu zřejmě kupovat neměl (nemovitost, alkohol, pohonné hmoty), jsem pokutován další daní.
Zkrátka, subjektivně mi připadá, že mi ten stát bere nějak moc peněz. Bije to do očí ještě mnohem víc, když to srovnám s tím, co za tyto peníze dostávám zpět.
Vše, co je v režii státu (a dalších veřejných rozpočtů), je přitom dlouhodobě podfinancováno (resp. alespoň to o sobě tyto resorty tvrdí). Týká se to třeba školství, veřejné dopravy, zemědělství a samozřejmě zdravotnictví.
Také nemám pocit, že by se blaho sociálního státu obracelo výhradně na ty, kteří pomoc skutečně potřebují. Často čteme, že ten a ten invalida (který za své problémy opravdu nemůže) na pomoc od státu nedosáhne, neboť dle různých úřednických tabulek a nařízení prostě nemá nárok. V případě, že léta pracujete a pak práci ztratíte, s vámi stát jedná stejně jako s individuem, co nepracovalo nikdy a na tzv. sociálním pojištění neodvedlo ani korunu.
Je třeba si přiznat, že skutečným cílem pomoci sociálního státu jsou téměř výhradně jeho strůjci (a zároveň dojiči – politikové a úřednictvo) a pak různé nátlakové skupiny, které si svá „práva“ umí vyřvat, jelikož jsou mediálně z jakýchsi důvodů zajímavé (a samozřejmě i další vychcánci).
Škoda, že si to nepřizná i většinový volič, který na sociálním státu z mně neznámých důvodů trvá a své rozhodování ve volbách tomu přizpůsobuje.
Prostý volič na to ale jde jinak: sociální stát považuje za dobrou věc a problém vidí pouze v několika drobnostech. Kdyby na to šlo víc peněz, říká si, bude na všechno. Zřejmě nikdy nic neslyšel o tom, jak fungují černé díry. Navíc, stát už se velmi blíží limitu, co vůbec lze na daních vybrat (hostitel trpící parazitem prostě nevydrží cokoliv). Někdy si také pomyslí, že by to řešili slušní politikové, leč opět je nezvolí.
Živit sociální stát se současnou efektivitou a za současné peníze mi připadá, jako bych každý měsíc utratil 65-70 % rodinného rozpočtu za sádrové trpaslíky na zahrádku a doma si je skládal v obýváku. Jasně, za své peníze si nikdo kraviny kupovat nebude, ale za cizí je to tak snadné…
Zajímalo by mě, zda už někoho napadlo zamyslet se v podobném duchu:
Pořád všude čtu, jak naše školství je už spoustu let podfinancované, jak učitelé už asi 15 let chtějí stávkovat. Anebo zdravotnictví – je stále v krizi, v podstatě ještě nikdy do něj nešel dostatek peněz.
Proč třeba nečtu, že je dlouhodobě podfinancovaný prodej počítačů, nebo že je v krizi prodej jídla či aut. Jak je to jen možné? ;-)
Ano, je to tím, že na odvětví jako školství nebo zdravotnictví se přece musíme dívat úplně jiným pohledem. A musíme je svěřit státu a tím z nich definitivně a jednou provždy udělat odvětví podfinancovaná… Opravdu musíme?
PS: Baví mě víra v to, že když by se na to dalo dost peněz, tak se všechny problémy vyřeší. Je to jako pozorovat černou díru a divit se, že ještě nemá dost, že stále vtahuje další a další hmotu…
Milé děti, v tomto mini-seriálu si rozebereme současné oranžové předvolební billboardy a ukážeme si, co by splnění těchto na první pohled líbivých slibů přineslo.
Chápu sice, že je to marné, neboť kdo to bude číst, tak to stejně už ví, a kdo to neví, tak si to stejně nepřečte nebo nepochopí. Jenže už Werich říkal, že nad lidskou blbostí nelze nikdy zcela vyhrát, ale přesto se nesmí přestat bojovat.
Ale teď k tématu. Nevím sice, zda ODS skutečně přídavky na děti snižovala, ale řekněme, že ano (to není tématem tohoto článku). Pomiňme také, že o výši našich přídavků opravdu nerozhoduje evropský parlament, do kterého budou tyto volby (levicového voliče nelze přece myšlenkově přetěžovat).
Aby stát mohl dát přídavky nějakému dítěti, musí ty peníze nejprve někde vzít. Dále k tomu musí připočítat náklady na jejich výběr a přerozdělení. Semtam navíc někomu zůstane něco za nehty. Buďme optimisté a řekněme, že k dítěti se nakonec dostane 60 % peněz pro něj vybraných.
Kdyby ty prachy raději rodičům nechali, může se využít celých 100 %. A navíc se nebude uměle vytvářet situace, kdy mít hodně dětí je pro některé skupiny lidí finančně velmi výhodné, byť následná kvalita jejich výchovy je nevalná. Přirozeně by se tak začal řešit jeden velký problém, který u nás dost lidí trápí…
Je s podivem, že i dost lidí, kteří uznávají, že by se jim investice do školného vrátila, trvají na státním financování (kdy jim pak stát ukradne na daních značně víc, než by je stálo školné).
Souhrnně lze říci, že z realizace těchto slibů by žilo výhradně úřednictvo, které by toho mělo zase o trochu více k přerozdělování. No a samozřejmě Paroubek a spol., kterého podobné populistické sliby vynášejí k výnosným korytům. My ostatní z toho budeme mít hovno, protože víme, že přerozdělování vede k plýtvání a plýtvání k chudobě.
Zkrátka, je to celé takové typicky levicové a populistické: tohle zaplatíme, támhle dáme peníze, přispějeme, podpoříme. Ale už ne, kde na to vezmeme. A když ano, tak si přece půjčíme, nebo okrademe ty schopnější.
Což je ale cesta do pekel: z morálního hlediska není žádný rozdíl v tom, když mě dvojice poněkud jednodušších lidí přehlasuje ve volbách a zvýší mi daně a nebo „přehlasuje-li“ mě večer na ulici a ty peníze mi rovnou vezme…
Nedávno jsem se tu zmínil o nákladech na tzv. české předsednictví EU. Dnes je tu level 2, a to sice náklady na europoslance a všechny jejich asistenty, výlohy, náhrady, výhody, kapesné, vzdálenostné, cestovné a jistě ještě nějaké další -vné.
Každý europoslanec nás tedy stojí nemalé peníze (letmým odhadem klidně kolem 750 tisíc měsíčně) a odvděčuje se nám za to tak, že vymýšlí nové regulace, směrnice, zákazy a příkazy. Tedy jako obvykle, za naše nemalé peníze nám ještě škodí.
Narozdíl od zastánců centralizace moci (tedy politické integrace v rámci EU), bych raději upřednostnil maximální decentralizaci. No nebylo by to zajímavé, kdyby u nás dejme tomu každý kraj mohl mít jiné daně, svá pravidla pro získání živnostenského listu apod.? Třeba by se i někde ukázalo, že to přeci jen jde efektivněji a levněji…
Začala předvolební kampaň, což je jedna z mála věcí, která trochu kazí současné krásné jaro.
Všude se na mne šklebí soudruh Paroubek a slibuje mi jistoty.
Jistoty byly hitem socanů už před třemi lety, tehdy ještě společně s prosperitou. Ta dnes již není potřeba, prostému lidu jistoty zřejmě bohatě stačí (no možná je to tím, že na prosperitu šlo velmi snadno tvořit zábavné verše typu „Jistoty a prosperita, pro socany u koryta“).
Co to vlastně taková jistota je a jak mi ji vůbec může politik slíbit? Přirozených jistot máme ve svém životě hodně málo, dost možná jen jednu jedinou. Všechny ostatní jistoty si tedy musíme tvořit uměle. Například takové pojištění nemovitosti mi přináší relativně slušnou jistotu, že nepřijdu o bydlení následkem nějaké živelné pohromy. Dobrovolně si tedy něco předem platím, a dostávám za to jistotu, že když se mi stane nějaká nemilá věc, budou její následky vyřešeny. Většině pojištěných se tato věc nikdy nestane, přesto se to vyplatí.
ČSSD má však na výrobu jistot jiné metody. Nelíbí se jí třeba, že člověk může přijít o práci. To je jistě nemilá věc, které nelze přirozeně zabránit (občas se prostě stává, že není zájem o práci všech lidí, kteří by ji třeba rádi vykonávali). Socani ovšem neřeknou „my vám snížíme daně a jestli chcete, plaťte si soukromé pojištění proti ztrátě zaměstnání“. Ne, lepší je pro ně toto pojištění spravovat na státní úrovni a tedy i z peněz těch, kteří by o něj sami nikdy neměli zájem. Tento způsob má následující výhody (pro některé) a nevýhody (téměř pro všechny):
Dalším řešením je, že se sliby prostě neplní a zvýšený příděl jistot bude tedy reálně existovat pouze na předvolebních billboardech. Někdy může být neplnění slibů docela dobrá věc :-)
Pak mě ještě napadá, že socani myslí výhradně jistoty pro ně samé (tedy teplá místa ve vládě apod.). Ano, takové jistoty si mohou slíbit docela dobře.
Takže až vás někdo bude lákat na nějaké podivné jistoty, nejprve zvažte všechny důsledky, než mu dáte svůj hlas a peníze!
Zasmějme se společně nad účty za slavné předsednictví EU:
Skutečně si ještě někdo myslí, že je v pořádku, aby se původní vznešené (a jistě dobré) ideje EU o volném pohybu lidí a zboží změnily v bezhlavé utrácení za úředníky, budovy, propisovačky, vlaječky, odznáčky, velikášské večeře pro papaláše a tuny nařízení, regulací a směrnic?
Zkrátka, to se to z eráru žije. To my, daňoví poplatníci, to máme o trochu horší…