Práce, kterou někdo dobrovolně a ze svého platí, je užitečná. Ten, kdo ji poptává, má hotovou práci a ten, kdo ji provádí, získá peníze. Oba tedy vydělali.
V současném světě ovšem dochází k absurditám. Tato užitečná práce může být nelegální! A to sice proto, že se stát rozhodl na ni parazitovat a danit ji. Práci, kterou se lidé snaží před touto loupeží ochránit, se stát snaží postihovat a vymýtit.
Ovšem i tato práce je užitečná a její likvidací vždy získáme dva lidi, kteří se mají hůře a stát, který se má nepatrně lépe. K blahobytu ovšem vede právě ta práce, právě to vytváření hodnot, nikoliv státní přerozdělování.
Proto by vytváření hodnot, tedy jakákoliv dobrovolně poptávaná práce, neměla být nijak daněna. Stát nemůže myslet vážně to, že chce mít fungující hospodářství a zároveň ho dusit daněmi.
Pokud to ještě trochu zevšeobecním, velmi se mi začíná líbit myšlenka, že daně mají být na něco a ne z něčeho. Chceme koupit to a to (třeba nový registr vozidel), milí občané, tady je číslo účtu a čekáme, až tam bude tolik a tolik peněz. Nevybere se? Tak se ta věc holt nepořídí.
Současný stát funguje jinak: stanoví, z čeho všeho se má platit daň, čímž získá každý rok určitou částku a ouřednictvo pak (zjednodušeně) přemýšlí, co za to koupit. Nerozumím příliš, proč našel prostý lid takové zalíbení v politicích a celoživotních úřednících, kteří přehrabují naše miliardy a přemítají, co se za ně v zájmu centrálně plánovaného dobra musí pořídit…
Občas přemýšlím, jaké to asi je, vykonávat určité druhy práce, zejména pak takové, na které bych sám neměl žaludek nebo dostatečně hroší kůži.
Napadá mě, co si tak o té práci a o sobě samotném myslí lidé, kteří ji dělají.
Tak třeba přemýšlím, co si asi o sobě myslí policisté, kteří zatýkají někoho s krabicí konopí. Mají dobrý pocit z toho, že zabránili strašlivému zločinu? Říkají si, že je to sice pakárna, ale jsou za to peníze, tak co? Nebo jsou přesvědčeni, že zákon (ať už je jakkoliv nesmyslný) se musí slepě dodržovat? Nebo si o tom raději nemyslí nic?
Nejhorší na těchto úvahách je to, že byl-li bych já tím policistou, neuspokojila by mě ani jedna ze zmíněných variant. A jiné mě nenapadly. Holt asi i proto tím policistou nejsem.
Co si o tom asi tak myslel ředitel Národní protidrogové centrály, který tuto akci nařídil? Ředitel by měl být relativně inteligentní člověk, tomu by se podobné věci měly hlavou honit ještě víc než policistovi řadovému…
Ale netýká se to jen policajtů. Co si tak o sobě asi myslí třeba takoví inspektoři státního úřadu inspekce práce, když vlezou do nějaké firmy a snaží se tam odhalovat tzv. práci načerno? Mají ze sebe radost? Nevadí jim žít z nakradených peněz, které ještě před měsícem někdo tvrdě vydělával? Nevadí jim na tyto krádeže dohlížet a kontrolovat, zda se někdo náhodou moc nebrání? Nechali by se zaměstnat i u pouličního kapsáře, pro kterého by dohlíželi na to, zda oběť nemá nějaké tajné skrýše?
Jsou prostě představy, které mě děsí a někdy by se mi ta hroší kůže asi hodila…
Loni v květnu došlo k velké události: lid povstal a s vypětím všech sil zvolil nejpravicovější vládu, jakou uměl. Modré socany, panoptikum z VV a spolek starých známých korupčních veličin, tentokrát pod novým jménem, aby si o ně někdo ještě aspoň opřel kolo (a ono jim to vyšlo!).
„Vláda rozpočtové odpovědnosti“ pak začla dělat skutky tak levicové a zatínat sekyru tak hluboko, že by se za to nemuseli stydět ani oranžoví socani. Dnes už se stydí i oni a kritizují tuto vládu zprava!
Kromě přemítání, které daně ještě zvýšit a znepřehlednit, jsou aktuálním hitem státní dluhopisy pro občany. Dnes se na Twitteru ťopani chlubili, jaký hit pro domácnosti to je (což v kontrastu s tím, že dluhopisů se ke včerejšku prodalo za 2 miliardy 300 zájemcům, tedy v průměru 6,6 milionu na jednoho, působí docela legračně – inu, máme holt bohaté domácnosti).
Státní dluhopisy nejsou investicí do ničeho užitečného.
Když si koupíte akcie technologické firmy, tato je může investovat do výzkumu (a taky to nejspíš udělá, aby získala výhodu před konkurencí). V podstatě se pak podílíte na inovacích, které prospívají konkrétním (a mnoha) lidem. U státu to neplatí – státu půjčujete na to, aby peníze vzápětí prožral anebo rovnou investoval do omezování vašich práv. Podílíte se tak leda na prohlubování současných dluhových krizí.
Na státních dluhopisech domácnost nemůže vydělat.
Výnosy, které vám slibují vyplatit za pár let, buď nedostanete vůbec, protože stát mezitím může stanovit, že se tyto výnosy ruší (nebo rovnou zbankrotuje) a když už je dostanete, tak si je nejprve sami zaplatíte na zvýšených daních (neboť – jelikož stát nevytváří žádné hodnoty, musí všechny peníze nejprve sebrat svým občanům).
Navíc, téměř jakýkoliv jiný investiční prostředek nabízí výnosy vyšší (a není založený na krádežích, ze kterých se jednou státní dluhopisy nutně musí splatit).
Tyto dluhopisy tedy budou (a již jsou, viz čísla výše) využívány pouze lidmi, kterým doma leží hromada peněz (třeba z dotací za pěstování řepky nebo výrobu solární energie), jejichž část si mohou dovolit „investovat“ někam, kde se bez práce a s jistotou aspoň trochu zhodnotí. Na zisk se jim pak složí všichni daňoví poplatníci, přesně jak psal dnes pan Macek.
Inu, skutečně velmi, velmi pravicové…
Když zasedá parlament, držte si pevně peněženky, říká stará lidová moudrost.
Je vlastně dobře, že to Rath přiznal. Člověk je zase o trochu menší idealista. Politici (aspoň ti tohoto typu; kterých je u nás ovšem drtivá většina) prostě naše peníze potřebují. Jakmile hrozí, že by jim jich část utekla (třeba tím, že si částečně budeme na důchod spořit jinak než státně), šmátrají nám do peněženek jinak. A neštítí se použít jakékoliv metody.
Uchránit před nimi majetek je téměř nemožné. Naše ústava jim dovoluje legalizovat téměř libovolné krádeže.
Spoříš si na důchod, občane? Už ne, teď je to naše. Koupil sis dům nebo byt? Taky stačí jedno hlasování a může být náš. My ho z tebe vymlátíme, protože jsme si odsouhlasili, že máme monopol na použití síly. Investuješ do zlata? Klidně postavíme soukromé držení zlata mimo zákon. Dáváš si prachy do matrace? Tak to jsi vůbec snadný cíl, od doby co máme na vydávání peněz monopol. Budeme tě pomalu okrádat inflací a když nás budeš srát, tak uděláme nějakou měnovou reformu.
Jediné, co nám stát nemůže vzít, jsou naše vědomosti (pravda – může nás uvěznit nebo zabít, proto je potřeba včas utéct). Spoření na důchod (resp. libovolné jiné horší časy) ve formě vzdělávání nyní bude nabírat na významu.
Už dlouho jsme se nesmáli se soudruhem Seďou. Aha, tak to není ještě ani měsíc – ten pán má prostě talent.
Seďa se tentokrát jal vymýšlet nový druh perpetuum mobile. Chce vynalézt něco, co by zlepšilo kvalitu a dostupnost veřejných služeb a tím zvýšilo životní úroveň drtivé většiny občanů. Proč jen mám pocit, že za žádným zlepšením mé životní úrovně nikdy nestály žádné veřejné služby a tatíček stát? Já vím, to bude právě tím, že bez Sedi jsou ty veřejné služby tak zoufale nekvalitní… Mohl bych se mít jako prase v žitě, jen kdybych platil ještě trochu víc na daních.
Soudruh přinesl výčet ošklivých triků, pomocí kterých se zlé firmy snaží vyhnout dobrotivým státním krádežím (moderně zvaných daně):
To, že Seďa nejprve prosazuje tvrdé danění a kontroly dodržování zákonů, mu pranic nebrání, aby hned v následujícím odstavci brojil proti korupci (kterou právě – mimo jiné – věci výše zmíněné přímo podporují).
Demokracie má prý hodně možností, jak s korupčním chováním bojovat. Nemyslím si to: korupce tu bude vždy, dokud někdo bude moci rozhodovat o cizích penězích.
Legrace ale nekončí, v dalších odstavích je na řadě třeba zdravotnictví: to je třeba zefektivnit, a to tím, že ho budeme více regulovat! Chci zefektivnit svoji práci, a tak si nařídím, že budu pracovat jen 5 hodin denně. Že je to blbost? Ano, ale v méně křiklavých případech lidé věří, že státní regulace vede k efektivitě…
K populárnímu rušení akcií na majitele snad jen druhá polovina tohoto článku.
Zajímavý je i Seďa – filosof v posledním odstavci: Otázkou tedy je, proč se nechováme stejně jako Rakušané a Němci a proč se snažíme parazitovat na demokratickém systému. Ano, holt nám chybí Rakušané a Němci. Co s tím? Pěstovat je nemůžeme a tak socan vidí řešení v tom, že nás bude prosit, abychom se chovali jinak a nutit nás k tomu tunami zákonů a nařízení a policajtem na každém kroku. Namísto aby jednoduše prosazoval odstranění rozhodování o cizích penězích a různé dojiče socialismu tak nechal zajít na úbytě. On by totiž zašel s nimi…
Kdyby byla na novinkách anketa o tom, kdo je největší zloděj, prostý lid by se patrně pohádal, zda je to Krejčíř, Pitr nebo nějaký politik. Ale já vím o jednom, který je všechny hravě trumfne (a navíc to o něm lze tvrdit s určitostí a jeho loupeže poměrně přesně vyčíslit).
Je to stát. Ročně ukradne přes bilion (tedy přes tisíc miliard; tedy přes milion milionů) korun svým občanům a jako výsměch se jim ještě s ukradenou částkou chlubí a hrdě ji nazývá příjmovou stránkou státního rozpočtu.
Tento zloděj navíc pracuje velice organizovaně (což bývá přitěžující okolnost). Někteří jeho komplicové stanovují pravidla, jak budou lidé platit výpalné, jiní ho vybírají a další jsou ozbrojení a dohlíží na neposlušné poddané. Někteří zase masírují občany, jak je to všechno pro jejich dobro. Aby to stát neměl tak těžké, stanovil si, že na použití síly má monopol. Přivlastnil si i monopol na stanovování zákonů; jedním z prvních bylo, že loupeže provedené státem vlastně loupeže nejsou.
Aby mu nic neuniklo, nařídil sám zloděj povinnost všem občanům hlásit jejich majetek a příjmy, aby věděl, jak koho efektivně okrást (tedy jak ukrást co nejvíc peněz, ale tak, aby ještě poddaný neutekl nebo neumřel hlady). Zajímají ho i další informace, které pod pohrůžkou násilí pravidelně získává a čas od času je dokonce podrobněji reviduje.
Většině našich spoluobčanů kupodivu připadá správné a čestné přiznávat státu svůj majetek. Kdo ví, jestli tak přistupují i ke skupině zlodějů v tmavém průjezdu: „Pánové, ještě jste zapomněli na tuhle kapsu, mám tam dalších pět tisíc korun. A stavte se někdy v mých nemovitostech – tady máte adresy. S úctou, váš služebníček.“
Aby to celé nevypadalo tak ohavně, část nakradených peněz dává stát některým svým občanům zpátky. Leckteří jsou za to vděčni a vlastně už zapomněli, z jaké činnosti se ty peníze vlastně berou. „Jo, kdyby takhle ten stát dal víc, to by bylo bezva,“ říkají si a zlodějem se v jejich myslích náhle stává ne stát, ale ti, co se brání jeho krádežím.
Škoda, že ho za mříže asi nikdo nedostane…
Se zájmem jsem si otevřel článek nazvaný Policie stíhá čtyři podnikatele z jihu Moravy, kteří obrali stát o 170 milionů, protože jsem byl zvědavý, jak to provedli. Jestli třeba došli na nějaký úřad a s pistolí v ruce donutili úřednictvo vydat obsah trezorů (nebo svých kapes) či něco podobného.
Ale ne. Je to jen obyčejný daňový únik. Opět tedy aplikace pravidla nenechat se okrást -> být zloděj.
A co vy? Uchránili jste dnes své peněženky před kapsáři? Bacha na to – noviny by o vás mohly napsat, že obíráte nebohé kapsáře. A spravedlivě rozhořčený prostý lid by jistě v diskusi požadoval zabavení majetků vašich i vaší rodiny…
Firma, která si říká stát, svým akcionářům (daňovým poplatníkům) příliš nevydělává. Ba každoročně zatíná sekeru více než 100 miliard hluboko. Akcionáři nemohou jednoduše přestat akcionáři být, protože je k tomu stát nutí.
Zajímavé. Normální firmu by akcionáři poté, co 10 let prodělávala, dávno prodali, nebo by ji dávno donutili fungovat lépe. Daňoví poplatníci coby akcionáři nic nezmohou, neboť stejné hlasovací právo mají i ti, co žádné akcie nevlastní (a dokonce i ti, kteří jejich majetek prožírají!).
Tito prožírači si na svou situaci již dobře navykli. Počáteční informace, že dostávají něčí peníze, se už dávno kamsi vytratila a nyní už to považují za neotřesitelnou jistotu. Ty peníze jsou prostě jejich. A tak dávat o něco méně sebevědomě a s jistotou interpretují jako ukrást.
To se děje právě teď, kdy se úředníci bojí, že neuživí rodiny. Rodina se zpravidla živí vytvářením nějakých hodnot. Živí-li někdo rodinu tak, že někomu jinému jím vytvořené hodnoty odebírá a část si ponechá, s uživením rodiny má pak nutně problém někdo jiný. A z jakého důvodu to má být zrovna úředník, který z tohoto souboje má vyjít vítězně?
Obecně se má za to, že stát je užitečný, protože… protože… protože je prostě užitečný. Málokdy bývá toto konstatování nějak argumentačně podpořeno a když už, tak poněkud hloupě ve stylu bez státu bychom byli nemocní, nevzdělaní apod.
Opět si však potvrzuji svůj názor, že to prostě není pravda. Něco, co jen neustále generuje dluhy bez reálné vyhlídky na zlepšení, prostě užitečné není. Státních zaměstnanců máme oproti roku 1990 dvojnásobek, to vše při značném technickém pokroku. Je to, jako by třeba firma Intel vyráběla stále dražší a méně výkonné procesory (stále méně efektivními výrobními procesy) a byla by násilně držena při životě. Mělo by to nějaký smysl?
Gang zločinců si vytipoval bohaté lidi, které plánoval přepadnout a oloupit. Byl odhalen policií a zatčen. Ano, s tím souhlasím.
Jiný organizovaný gang paralelně plánuje to samé. Policie nezasahuje, to si nechá až na případné oběti, které se budou snažit okradení vyhnout. Lid tleská, že brát bohatým je přece správné.
Kde je ta hranice, kdy přestáváme odsuzovat krádež? Jsme ochotni akceptovat, že jakmile se banda pologramotů v parlamentu rozhodne, že nějaký konkrétní typ krádeže jakoby krádeží není, tak je to pravda a ihned se z toho stává morální činnost? Pokud ano, nejsme trochu divní?
Když byly v roce 1997 povodně, vláda vyrobila dluhopisy, které si mohl koupit kdokoliv dle svého uvážení. Mám pocit, že zhodnocení bylo inflace plus asi procento a půl. Tedy nic zajímavého, ale šlo pomoci a časem dostat peníze zpět a neprodělat.
Také mám pocit, že byl tehdy premiérem ten zlý Klaus, co nám už tolik let škodí.
Doba ale pokročila. Zastaralé názory, že pomáhat má ten, kdo sám chce, se podařilo téměř vymýtit. Máme moderní sociální stát (byť pořád komunisté křičí, jak dochází k jeho „demontáži“ – bohužel jsem si toho nějak nevšiml) a tak dnes pomůže povinně každý. Bude se tomu vzletně říkat „Fond povodňové solidarity“, méně vzletně povodňová daň, reálně kapsář stát opět zašmátrá v naší peněžence a vezme si zase o něco víc. A něco z toho možná na ty povodně opravdu dá.
A bude to jistě účelně investováno – lidé si opraví své domy v záplavových oblastech a po čase se budou zase podivovat, že jim tam opět nateklo a že se od minula „nic neudělalo“.
Ale proč se tomu vůbec divím. V zemi, kde soudruh Janota, který má v hlavě nasráno, je považován za rozumného a zodpovědného (protože sestavoval úsporný rozpočet, kdy utratil jen o něco více než minulý rok a také povzbuzoval ekonomiku z krize dalším zdaněním), se ničemu divit nelze…