Našel jsem na blogu Idnesu zajímavý článek o tom, co zas musí všechno stát financovat (tentokrát zemědělství).
Vypíchnu zde s dovolením pár věcí:
Nulové podporování zemědělství státem je toho důkazem.
Kéž by. Na co jde ale těch cca 50 miliard korun, které ročně utratí ministerstvo zemědělství?
Čeští zemědělci k tomu byli dohnáni okolnostmi, kdy v konkurenčním boji nezbývá jiné možnosti.
Inu, když chce průměrný zákazník levný odpad, tak holt bude mít levný odpad a vláda tomu stejně nepomůže (leda na úkor něčeho jiného).
Dotyčný pán si také myslí, že je potřeba podporovat naše zemědělce. Budiž, ale on je nechce podporovat za své, chce na to i vaše peníze. Nepřijde k vám ale domů a neřekne: „Je potřeba podporovat zemědělce, koukejte mi dát pětistovku, nebo vás zmlátím.“ Na špinavou práci chce prostředníka (stát).
Stejně mě vždycky dojmou ty seznamy, co všechno musí stát podporovat. V podstatě by měl (dle těchto ideí) podporovat každého z nás. Což o to, zní to dobře, ale jelikož na to ten stát má výhradně prachy těch samých nás, postrádá to tak nějak smysl. Nebo snad tomu, že na stát na každého obyvatele dostává odkudsi nějaké dávky, věří nejen Rómové?
Já si třeba také myslím, že je potřeba podporovat kvalitní pěstitele. No a tak jdu, vyberu si je a kupuju si jejich produkty v Brně na Zelňáku nebo na farmářských trzích. Neznám lepší způsob.
Soběstačnost je prý důležitá pro případ nějaké krize. Ale proč zrovna v zemědelství? A proč na úrovni státu? Proč ne na úrovni kraje, města, ulice, domu? Už jste někdy zažili, aby nás stát ochránil před jakoukoliv krizí? Nebylo by náhodou výhodnější kupovat levné potraviny a na případnou krizi šetřit? A nemůže toto rozhodnutí udělat každý sám za sebe?
Proč u nás nikdo nechce soběstačnost třeba v produkci banánů nebo rýže? Jistě by to šlo, jenže (mnohem) levněji vyjde dovoz ze zemí, kde mají pro pěstování obojího lepší podmínky (tj. konkurenční výhodu). Byť nám to „bere práci“ a naši pěstitelé banánů a rýže nemají co žrát (reálně dělají něco, co jde dělat efektivně zase u nás). Takhle je to ovšem se vším. Mají-li někde levné maso, pak to znamená, že pro jeho produkci mají lepší podmínky (i kdyby to mělo být dotacemi – proč nebrat, když jsou ochotní nám dávat). Je-li to maso z dovozu méně kvalitní než naše, pak to jistě opodstatňuje vyšší cenu našeho a mělo by být jen na zákazníkovi, co si vybere.
Zkrátka – proč chce pořád někdo rozhodovat, co si za své peníze mám koupit… Ach jo.
Mne vždycky fascinují paradoxy těchto a podobných scénářů:
1) Je nám předložen nápad, který je tak geniální a samozřejmý, že jej není třeba nijak vysvětlovat a nediskutuje se o něm.
2) I když je to tak geniální, fungovalo by to jen z donucení. Autor nápadu nepředvede jeho funkčnost na trhu, vždy se jen dožaduje jeho nařízení státní mocí.
Pozoruhodné…
Lafi
Takoví lidé působí, že snědli všechnu moudrost světa a ostatní by se v pokoře měli před nimi sklonit. Z mé zkušenosti nejsou ochotní ani náznakem vzít na vědomí jiný než svůj vlastní názor a despoticky si stále dokola melou tu svou.
Docela by mě zajímalo, kolik daní dotyčný pisatel už zaplatil. Ostatně měl by jít příkladem a zkusit zafinancovat některou z mnoha černých děr v našem rozpočtu. Jak se říká, z cizího krev neteče.
Z Vaším článkem nelze než souhlasit, je to síla, že i po více než dvaceti letech po „pádu“ komunismu jsou u nás stále rozšířené takovéhle kolektivistické názory. Jakoby lidé ztratili paměť.
13. 5. 2011 21:52, Reagovat