Sociální stát v praxi

Tříčlenná rodina žije v autě na parkovišti v Kolíně (1, 2).

Co jiného by ještě mělo být důkazem toho, že koncept tzv. sociálního státu k ničemu není? Na jedné straně armády profesionálních chudých s domácími kiny, cigaretami a alkoholem za sociální dávky (a samozřejmě vypasení sociálně smýšlející politikové žijící v luxusu), na straně druhé řada lidí, kteří by bezpochyby pomoc zasloužili, leč nemají (dle nějakých úřednických tabulek) nárok.

Ale prostý lid to (jako obvykle) chápe zcela jinak – stačí nahlédnout do diskuse novinkách:

• může za to prý jakýsi kapitalismus – kdo ví kde ho u nás viděli
• stát by měl to a to, zejména se o ně starat – ale vždyť stát si na to již bere cca 70 % mých příjmů, a pořád to jaksi nestačí – to si má brát ještě víc?
• zlatý komunisti – to se o podobných případech nesmělo psát a tak to neexistovalo

Sakra, to jsou všichni fakt úplně blbí? No ale asi ano.

Co je na podobných případech (a reakcích lidu k nim) vidět fakt dobře, je to, jak nás stát už dokonale odnaučil se o sebe starat a do značné míry i samostatně myslet.

Z původního šlechetného „někdo se má špatně, měl bych mu pomoci“ se stalo „stát se musí postarat, jen ať nemusím něco dělat a ať to zaplatí někdo jiný“. A čím hlasitěji je to vykřičeno, tím solidárněji se dotyčný cítí.

Je děsně moderní nadávat, jak se od sebe lidsky vzdalujeme, ale že právě sociální stát je jednou z hlavních skutečných příčin, si uvědomuje málokdo.

PS: Pro účely článku jsem odhlédl od faktu, že zmíněná rodina na fotkách příliš pracovitě ani inteligentně nevypadá a také od toho, že jim ubytování (byť asi nepostačující) bylo nabídnuto.

27. 1. 2010 12:40 Tweet

1 komentář

Reagovat

Vaše jméno:
E-mail:
WWW:
Text:
Prosím vyplňte ‘jistoty’