Přečetl jsem si rozhovor s Alešem Brichtou a žasl jsem nad tím, jak si představuje řešení některých společenských problémů (pro účely tohoto článku vynechávám problémy menšin, tam byl ještě asi tak nejmíň mimo). Zbytek je takovou pozoruhodnou ukázkou víry v to, že si už konečně zvolíme slušné politiky a ono to začne fungovat:
Měla by přijít další revoluce, kdy by měla být současná politická špička a celý establishment nakopanej do zadku. Od parlamentu až po městské zastupitele. A pak by si lidi měli říct: „A teď tam zvolíme slušný lidi.“
No dobře, ale proč už tedy slušní lidé nebyli zvoleni dávno? Kdyby byl běžný volič schopen (a ochoten) volit slušné lidi, proč by s tím měl zrovna teď začít? Na pokyn umělce?
Když se to neudělalo v osmdesátém devátém, tak je potřeba znovu vyjít do ulic. Tohle přece dál nejde.
Kdyby lid cítil potřebu vyjít do ulic, dávno by tak učinil. Ba ne, prostý lid je spokojen. Má se dobře, v podstatě mu nic nechybí. Semtam se má někdo ještě lépe, tak je aspoň na co nadávat. Proč ale chodit do ulic?
Deratizér se rozhovořil i na téma korupce. Ukázal, že její řešení si představuje vskutku originálně:
Totální kontrola. Ale pozor, opravdu nezávislá, na kterou nebudou moct. Totální kontrola od parlamentu až po obecní úřady. Ať se klidně zaměstná půl milionu kontrolorů. Aby si nemohli dovolit nějaké levárny.
Bože milý, lepší nový zdroj korupce než půl milionu kontrolorů si snad ani nedovedu představit. Zajímalo by mě, jak by chtěl Brichta zajistit tu nezávislost. Kdo by např. ty kontrolory platil? Ono se to krásně řekne, tvrdé nezávislé kontroly – a hezky se to vyjímá třeba na předvolebních slibech. Jenže je to jednak nereálné a druhak nefunkční.
Jak tak koukám, hrabaví politici jsou asi pořád lepší, než idealističtí pachatelé dobra…