S Rathem, jehož teď socani spíše uklízeli, aby jim nekazil image hodných tatínků a strýčků, starajících se tak obětavě o nás, obyčejné lidí, je zas trocha srandy. Napsal knihu.
Není to o něm, tohle téma už asi vyčerpal dřív. Dílo je o jeho politických protivnících (často bývalých, ale Topolánek nebo Julínek budou lákadlem na voliče určitě ještě aspoň deset let).
Nejlepší na tom je, že kdyby ho kdysi ti druzí socani nechali dělat rychlou kariéru, byla by ta knížka dnes určitě o Paroubkovi, Škromachovi a spol. Nejspíš by také tolik nekritizoval navýšení průměrné spoluúčasti ve zdravotnictví na nějakých 16 %, když sám kdysi básnil o procentech dvaceti.
Z dostupných ukázek mě zaujaly zejména teze o Langerovi a typickém obličeji zločince. To nepopírám – ale zrovna člověk, z jehož ksichtu přímo sálá podlost a majitel snad nejproradnějších očí, co jsem kdy viděl, by o tom měl spíš taktně pomlčet. Langer je také titulován Íčko, i když tak mafiáni označovali spíše socana Ibla. Ale už se to ujalo, tak jakýpak kolem toho copak.
Mediálně zažitého klišé se Rath ujal i u modrého socana Vodrážky, jehož označil za blba z horní dolní a dokázal tak, že ani logika (viz zhruba od 2. třetiny odkazovaného článku) není jeho silná stránka.
No, nebýt tam dost lidí, kteří sice zrovna stojí na druhé straně barikády, ale jinak by si s Rathem docela mohli podat ruce, sešla by se v knize i docela fajn společnost.