Soudruh Keller by rád vysušil daňové oázy, jinde zase často čteme o nutnosti zatočit s daňovými ráji. Lid tomu zpravidla tleská. Stali jsme se svědky podivného newspeeku, kdy oáza nebo ráj je věc špatná a většinově přijímáme poušť a peklo jako něco, co by zřejmě bylo lepší.
Nesnažíme se, aby v oáze nebo ráji mohlo žít co nejvíce lidí, ale chceme útočit na ty, kterým se to povedlo, a tím získáváme poněkud zvrácenou popularitu u toho zbytku.
Představil jsem si Kellera coby vůdce nějakého dávného pouštního lidu (ostatně vizáž na to má, ještě mu chybí brnění a meč), kterak zvolá, jak je třeba zasypat oázy, aby ti, kteří žijí poblíž, přišli o své „nespravedlivé“ výhody (a jak je vzápětí odstraněn coby pomatený a nebezpečný člověk). Dnes jsou lidé méně nároční, za podobné bláboly vás budou vnímat coby „autoritu veřejného života“.
Keller nemá pravdu ani v tom, že by bylo dobré, kdyby EU zavedla jakési závazné daně (a narozdíl od něj mám spíš pocit, že by za to byla velmi ráda, než že by podporovala daňové soutěžení). Naopak, jedinou cestou jak konkurovat daňovým rájům, je stát se jedním z nich (nebo aspoň přesvědčit lidi, že „služby“, které dostávají za vyšší daně, za to stojí). Když bychom měli předražený obchod, kterému by utíkali zákazníci (do „rájů“, kde by bylo levněji), dost možná i soudruh Keller by souhlasil, že by ten obchod měl spíš zlevnit, než přesvědčovat násilím ty zbylé, aby zdražily na jeho úroveň.
Kromě toho, snaha „ulít se“ z placení daní je daná určitým nesouladem, kdy jedni je platí a druzí o nich rozhodují a mají z nich prospěch. Nedokážu si představit, že za stavu, kdy by lidé byli spokojení s výší daní v poměru k tomu, za co jsou utráceny a neměli by pocit, že platí hlavně na jiné, docházelo k výrazným „daňovým únikům“.