O toleranci

Dnes je moderní mluvit o toleranci. Zpravidla však nikoliv ve smyslu „já jsem tolerantní„, ale „ten a ten by měl být tolerantní (ke mně).“

I samotný význam slova tolerance se trochu posunul (podobně jako u solidarity). Intuitivně bych toleranci chápal jako stav, kdy nebudu okřikovat nebo mlátit někoho, kdo dělá z mého pohledu něco nesmyslného a prostě to budu ignorovat. Dnes je tomu jinak. Netolerantní jsem už tehdy, pokud dotyčného v jeho počínání nehodlám přímo podporovat.

A tak třeba když nějaký vychytralý politik někomu slibuje jistoty a šmátrá přitom v mé kapse a mně se to nelíbí, jsem netolerantní k politickému názoru. Podobně asi brzy budu netolerantní, když budu dělat zbytečné průtahy s vydáním peněženky kapsáři.

Jsem netolerantní, když se mi nelíbí, že z mých nemalých daní je bohatě financována návštěva šéfa jisté sekty u nás a domnívám se, že by se na to měli složit výhradně členové sekty sami.

Jsem netolerantní, když se mi nechce přispívat některým lidem na jejich zábavu (fotbal, hokej), protože ten, kdo ve mně tuto netoleranci diagnostikuje, na to přispívá rád a tak si myslí, že by měli i ostatní…

Jsem zvědav, jestli se někdy vrátíme k původním významům slov, jako je tolerance nebo solidarita, nebo už to bude jen horší…

2 komentáře

To je demokracie

Ač s Vámi souhlasím, dá se na to dívat i takto:

Netolerujete rozhodnutí většinové společnosti, jste proti demokracii. Shodnou-li se v parlamentu, že budete muset každé ráno 30 sekund skákat na jedné noze + hrát na podpaží, je to (ač jde o hroznou pitomost) vůle lidu a zákon.

Lze tolerovat či netolerovat zákon? Nebo jde jen respektovat či nerespektovat?

Hans

Ano, to že většina může menšině nařídit něco, co tu menšinu značně poškozuje (a pro většinu je to naopak výhodné), vidím jako velký problém demokracie.

Reagovat