O supermarketech čteme v zásadě dva druhy zpráv: jak mají „nestydaté zisky“ a jak „likvidují konkurenci“. Připadá mi, že se to navzájem vylučuje: má-li někdo nestydaté zisky, musí se mu konkurovat jedna báseň – i polonestydaté zisky jsou jistě velmi lákavé.
Zisky zdejších supermarketů jsou dokonce natolik vysoké, že už se jich pár přece jen zastydělo a z tohoto snadného trhu raději čestně odešlo (Julius Meinl, Delvita, Carrefour a nyní i Interspar). Občas taky čteme, kolik ztráty ten který supermarket vygeneroval.
K nejnovější „aféře“ snad jen pár komentářů. U některých položek je prý „marže“ i více než 100 % (což je z definice marže nesmysl, ale asi to mediálně líp zní). Zajímalo by mě, jaká metodika byla pro tyto výpočty použita. Jelikož jedním z nejvíce „předražených“ produktů má být údajně tvaroh, napadlo mě, jestli ti soudruzi prostě jen nevzali náklady mlékárny na výrobu tuny tvarohu a neporovnali je s cenou tuny balených tvarohů v obchodech. Pokud kilové pytle tvarohu kupuju v mékárně za nějakých 60-70 korun a ty balené do vaniček po 250 gramech vyjdou v obchodech výrazně dráž, nebude háček i v nákladech na obaly?
Názor, že na západě je to lepší, protože „státy se tam o své občany víc starají,“ je vysloveně napřesdržku. Budování povědomí, že jsme nějakými dětmi státu, který by se o nás měl starat, si prostě nic jiného nezaslouží.
Nebude celý problém v tom, že zatímco u nás vyhlašuje ožralý prezident „válku supermarketům“ a lid naříká v diskusích, aby šel následně naplnit vozíky stejně jako včera nebo předevčírem, ve vyspělých zemích lidé raději jdou a zakládají konkurenci?