S dojetím jsem četl o inspektorech práce „frustrovaných svou prací“.
Zaradoval jsem se, že aspoň někteří vidí, jakým podlým způsobem se živí a že když už toho nenechají a nejdou se živit poctivě, že je to aspoň frustruje. Chvíli jsem i přemýšlel, že bych je mohl přestat považovat za velmi nízkou formu života a svým způsobem si jich aspoň trochu vážit.
Ale ono je to jinak: oni nejsou frustrovaní tím, že chodí za lidmi, kteří se živí užitečnou prací a kontrolují, zda z ní odvedli výpalné lokální mafiánské organizaci, pardon, státu.
Frustruje je prý, že se někteří podnikatele dovedou likvidačním pokutám vyhnout! S touto frustrací bojovali tak, že podnikatele vydírali, patrně ve snaze alespoň neoficiálně vybraným výpalným přilepšit státnímu rozpočtu.
Takže si i nadále vážím našich slovutných „inspektorů práce“ asi tak jako tasemnic. No, vlastně zase o trochu méně.