Je to evergreen politických diskusí: privatizace byla největším zločinem v dějinách, Klaus rozkradl ty milijóny, však to znáte sami.
Když se zkusíme zamyslet nad podstatou problému, nutně dojdeme k otázce, proč byla vlastně privatizace potřeba? Bylo to jen tak, z plezíru? Nikoliv, bylo to proto, že stát provozoval naprosto všechno, od velkých továren až po malé obchody a restaurace. To je jednak zcela nesmyslné, druhak bylo potřeba se rychle vypořádat se situací, kdy krachem RVHP přišel náš průmysl o značnou část odbytu.
Soukromý sektor se s tím nakonec vypořádal celkem obstojně, ostatně nikdy jsme tu neměli opravdu velkou krizi, opravdu velkou nezaměstnanost apod. Jak by se s tím asi býval vypořádal stát, můžeme vidět třeba na příkladu Českých drah.
Privatizace samozřejmě přinesla i (dílčí) problémy. Ty byly ovšem dané samou podstatou státního vlastnictví: stát se chtěl zbavit majetku; jenže stát není živý, aby mohl činit rozhodnutí. Museli je za něj činit jeho správci, kteří pochopitelně mívají své soukromé zájmy nadřazené těm státním. Jako největší problém bych ale viděl to, že spoustu majetku a podniků si stát ponechal.
Privatizace by nikdy nebyla potřeba, kdyby předtím stát nevlastnil téměř vše. Logicky je za ni tedy odpovědný systém předlistopadový.
Je to stejné, jako bych si léta nečistil zuby a zadělával tak na problém, který prostě jednou budu muset řešit a bude to bolestivější, než kdybych ho řešil průběžně. Následně bych nadával, jak je to léčení hnusné a že bych toho měl co nejdřív nechat. Jenže – přičinou problému by nebylo to léčení. To by bylo jen nutným následkem příčiny skutečné – dlouholetého flákání a konání špatných rozhodnutí.
Ano, mohli bychom sáhodlouze diskutovat o tom, co mohlo být provedeno lépe. Ostatně – po pitvě je každý generál. Rozhodně se nechci řadit k lidem, kteří nyní přesně vědí, co a jak se mělo udělat, a přitom před dvaceti lety mlčeli…