U titulku tohoto článku jsem si nejdřív říkal, proč firmy tlačí na politiky, aby prosazovali úspory energií a nechovají se raději samy úsporně.
Ale ono je to (tradičně) jinak:
Dohromady se pod dokument podepsalo 18 firem s více než 21 tisíci zaměstnanci a obratem přesahujícím 82 miliard korun ročně, které mohou na podpoře zateplování a investicích do šetrných technologií vydělat.
Překlad titulku do češtiny tedy je „Firmy píší Sobotkovi: tlačte v Bruselu na to, aby si lidé museli kupovat naše produkty, případně donuťte jiné lidi jim je financovat“.
Začínám mít tendence vytvořit a spravovat nějaký blacklist firem, které dojí socialismus nebo by to chtěly dělat. Jen se bojím, že by tam záhy byly snad všechny.
Mezitím EU ohlásila smělé cíle do roku 2030. Nějak tomu nerozumím, podobné budovatelské nadšení jsem vídával někdy v letech 2006-7, kdy tomu ještě nezanedbatelná část lidí věřila a stanovovaly se cíle do roku 2020. Rok 2020 se pomalu blíží, tak je třeba definovat cíle do další desetiletky a ne aby někoho napadlo ptát se, jak je na tom plnění „cílů“ do roku 2020 a jaký růst HDP a jiné pozitivní efekty přinesly.
Myslel jsem, že v době, kdy pozitivnímu efektu potírání CO2 za šílený prachy snad už nikdo nevěří, bude toto téma nenápadně opuštěno. Ale ne, opět čteme plky Van Rompuye, kterak dosáhl po vyčerpávajícím jednání dohody, poručí klimatu, uzdraví obyvatele a ještě jim zachová práci! Jak se tohle vlastně liší od propagandistických zpráv z KLDR, které občas média pro pobavení citují?
Jak proboha udrží pracovní místa to, když si vytáhneme z kapes stamiliardy a „investujeme“ je do toho, abychom mohli opět o něco hůř konkurovat zemím, které jsou mimo EU?
V tomto kontextu je pro mě ohromným zklamáním, že k volbám do evropského parlamentu přišlo pár lidí a ještě vesměs volili ty, co tam odkývají cokoliv. Dřív jsem si aspoň říkal, že se EU brzy rozpadne, ale ona má celkem tuhý kořínek. Jsme fakt silní, když s sebou dokážeme táhnout tuhle kouli na noze v podobě šílených socialistů vymýšlejících nesmysly a potácet se sice blízko bankrotu, ale zas ne tak, aby k němu opravdu došlo.