A zdalipak platěj daně?!

Jedna věc, které už dlouho nerozumím: proč je mezi námi proboha tolik lidí, kteří mají neustálou starost o to, zda „ti druzí“ platí daně?

Viz třeba část výživné diskuse k tomuhle nebo nejnověji tenistka Kvitová, která se – ó hrůza – rozhodla platit daně jinde. Inu, kdo chce moc, nemá nic – to platí univerzálně, i pro stát. Ale u daní by to podle některých myslitelů mělo být jinak: plať, lotře, protože my máme úžasné představy, co s tvými penězi dělat. (A je nás víc, takže to bude po našem! A že nám utečeš? Budeme tě aspoň zostuzovat.)

Ale kde se to vlastně bere? Je to aplikace pravidla „platím já, tak ať koukají platit i druzí, a beztak se mají líp, tak ať koukají platit víc“? Je to ekvivalentní konstrukci „okradl mě dnes kapsář, tak ať kouká okrást i souseda, a ideálně ještě víc než mě!“ Moudrý a soudný člověk by měl přece usilovat, aby kapsář neokradl ani souseda, ani jeho.

Je to snad myšlenka, že když stát vybere dost na daních, tak už konečně bude dobře? To je snad ještě úchylnější než to první. Pokud si to někdo myslí, doporučuju podívat se do nějaké encyklopedie na heslo černá díra. Vsadím se, že i kdyby do státního rozpočtu přiteklo třikrát tolik peněz, odvětví jako zdravotnictví, školství apod. budou stále zoufale podfinancovaná.

Problém totiž není v množství vybraných peněz, ale je systémový. Až soudruh Bureš poplatníky zase trochu zmáčkne, aby víc vybral, a vybere ve výsledku o něco míň, možná to pochopí i on. Tenhle stát netrpí tím, že by vybíral málo na daních, ale tím, že chce vybírat moc.

10. 7. 2014 7:02 Tweet

2 komentáře

Reagovat

Vaše jméno:
E-mail:
WWW:
Text:
Prosím vyplňte ‘jistoty’