Regulace restaurací? Je to ještě málo!

Poslední dobou dobroserové zaměřili své aktivity na restaurace. Tu jim záleží na tom, aby zákazník nemusel hledat restauraci nekuřáckou, jindy zase na tom, aby alergici nemuseli zjišťovat, zda je to či ono jídlo „čisté“.

Přijmeme-li za své teze, že nelze ponechat na majitelích restaurací, zda se chtějí zaměřit na zákazníky kuřáky / nekuřáky, případně alergiky / nealergiky, myslím si, že dosavadní snahy státu a EU zdaleka nestačí.

Stát, pohádková entita, která obyčejným lidem plní jejich přání, sice zařídil, že obyčejný člověk nemusí pracně hledat nekuřáckou restauraci a alergik se složitě nemusí vyptávat, co všechno to jídlo obsahuje, jenže… není to málo?

Pořád třeba musíme hledat ty restaurace samotné. Chodím kolem krásného domu, ve kterém bych se rád v klidu najedl. Jenže v něm dosud nikdo restauraci neotevřel. Státe, udělej s tím něco! Mám snad právo na to, aby mě jeho majitel nediskriminoval.

Chci, aby má oblíbená jídla byla dostupná ve všech restauracích. Proč bych si měl složitě kontrolovat jídelní lístek, než půjdu někam na oběd? A taky by měla chutnat všude naprosto stejně. Má neoblíbená jídla by nemuseli vařit nikde. Co nemuseli, zakázat by se to mělo. Proto požaduji, státe, nějaký certifikovaný seznam pokrmů včetně normovaných receptů. Od čeho tě sakra máme!

A co lidé třeba s jaterní dietou nebo s dietou při cukrovce? Jsou snad o něco horší než alergici? Proč jsou tedy diskriminováni? Neměly by restaurační jídelní lístky zohledňovat všechny? Neměly by se stát pětikilovými knihami a neměli bychom do restaurací chodit s právníkem, abychom jim rozuměli? Že by bylo pro restuarace složité toto všechno sestavovat? No jistě, něco by to asi stálo. Ale když na to nemáš, nepodnikej!

Ostatně mohli bychom obnovit normované a jednotné státní Restaurace a jídelny, aspoň by zas mohl mít Paroubek dobrou práci ve veřejném sektoru.

Jsem rád, že soudruzi zatím hodlají zatočit aspoň s alkoholem. K alkoholu se postaví stejně jako k drogám, které už se podařilo vymýtit a žádné problémy s nimi nejsou. Správně identifikovali, že lidé chlastají proto, že jsou spořiví, což se vyřeší tím, že alespoň jeden nealkoholický nápoj bude levnější než pivo. Aplaus ve stoje! Ještě by po vzoru soudruha Hegera mohli zavést prohibici, historicky jsou s tím ty nejlepší zkušenosti.

Zase jsme o krok před nimi!

Když jsme byli posledně na Slovensku, divil jsem se, že v některých restauracích jsou jídelní lístky zohyzděné jakýmsi seznamem ingrediencí, nebo co to bylo. Kroutil jsem nad tím nechápavě hlavou.

A ejhle, budeme to mít taky. Samozřejmě povinně, jak jinak. „Pokrok“ musí bejt, i když se musí nařídit.

Ze studijních důvodů jsem nahlédl i do diskuse a ta mi poskytla úplně nádherný exemplář člověka, co tyhle kraviny vyžaduje. Myšlenkový vzorec je zhruba tento: z nějakých – ve skutečnosti iracionálních (*)důvodů mi připadá, že potřebuji tu a tu informaci. Sám si ji ale zjišťovat nechci, musí to být automaticky. A proč bych to sakra měl platit, někdo (zde EU) to musí nařídit a náklady přenést na někoho jiného.

Diskuse s věřícím

Fascinuje mě, jak místo přirozeného hledání důvěryhodných služeb a sdílení svých zkušenosti je možné si myslet, že vše půjde nějak centrálně nařídit a ono to bude fungovat, jen kdyby tak bylo dost kontrolorů. Je fakt škoda, že ti, kdo jsou podobně nastavení, si ty své experimenty sami i neplatí…

Každopádně na již zmiňovaném Slovensku se výsledky dostavily :-)

Na Slovensku se to osvědčilo

(*) Neboť pán nedůvěřuje restauraci jako takové, důvěřoval by však papíru tou samou restaurací vystaveném.

„Nestydaté zisky“ supermarketů

O supermarketech čteme v zásadě dva druhy zpráv: jak mají „nestydaté zisky“ a jak „likvidují konkurenci“. Připadá mi, že se to navzájem vylučuje: má-li někdo nestydaté zisky, musí se mu konkurovat jedna báseň – i polonestydaté zisky jsou jistě velmi lákavé.

Zisky zdejších supermarketů jsou dokonce natolik vysoké, že už se jich pár přece jen zastydělo a z tohoto snadného trhu raději čestně odešlo (Julius Meinl, Delvita, Carrefour a nyní i Interspar). Občas taky čteme, kolik ztráty ten který supermarket vygeneroval.

K nejnovější „aféře“ snad jen pár komentářů. U některých položek je prý „marže“ i více než 100 % (což je z definice marže nesmysl, ale asi to mediálně líp zní). Zajímalo by mě, jaká metodika byla pro tyto výpočty použita. Jelikož jedním z nejvíce „předražených“ produktů má být údajně tvaroh, napadlo mě, jestli ti soudruzi prostě jen nevzali náklady mlékárny na výrobu tuny tvarohu a neporovnali je s cenou tuny balených tvarohů v obchodech. Pokud kilové pytle tvarohu kupuju v mékárně za nějakých 60-70 korun a ty balené do vaniček po 250 gramech vyjdou v obchodech výrazně dráž, nebude háček i v nákladech na obaly?

Názor, že na západě je to lepší, protože „státy se tam o své občany víc starají,“ je vysloveně napřesdržku. Budování povědomí, že jsme nějakými dětmi státu, který by se o nás měl starat, si prostě nic jiného nezaslouží.

Nebude celý problém v tom, že zatímco u nás vyhlašuje ožralý prezident „válku supermarketům“ a lid naříká v diskusích, aby šel následně naplnit vozíky stejně jako včera nebo předevčírem, ve vyspělých zemích lidé raději jdou a zakládají konkurenci?

O pomazánkovém másle

Bylo vyrobeno poslední pomazánkové máslo a subjektivně mi připadá, že se od posledně vyrojilo nějak hodně dalších pánů Hujerů, kteří jsou za to rádi.

Je to prý ošklivé klamání spotřebitele. To mohlo být tak v roce 1977, kdy to vzniklo, ale za téměř 40 let si snad spotřebitel zvykl, ne? Nebude spíš klamáním spotřebitele to, že se to najednou bude jmenovat nějak jinak?

Prý to není máslo. Ne, to není. Je to pomazánkové máslo. Existují stovky a tisíce označení, ze kterých se přidáním adjektiva stává něco jiného. Bude s tím unie taky bojovat? Aby chudák spotřebitel nebyl zmatený? Je ten spotřebitel vlastně ještě člověk, nebo nějaký idiot, za kterého musí myslet ouředník?

To by se prý i rovnou mohlo říkat čokoláda i různým „pochoutkám“, které s ní nemají nic společného, četl jsem také. To je velmi absurdní úvaha a k tématu by byla, kdyby se pomazánkové máslo jmenovalo pouze máslo, dále viz třetí odstavec. A třeba hovnová čokoláda ať se tomu klidně říká.

Je to prý hnusné a mělo by se to zakázat úplně. No, taky mi to moc nechutná a ani si nepamatuju, kdy jsem si to naposledy koupil, ale proč v tom bránit jiným lidem s jinými chutěmi, proboha?

Taky by prý by mohli být zmatení soudruzi cizinci, kteří se naučí slovo máslo a pak si u nás koupí to pomazánkové a nastane hrozný neřešitelný problém. No a co? Když si koupíte v Anglii slaninu, bude to taky trochu něco jiného než u nás. Takový je život, ne? Nechci žít v unifikovaném světě, kde mě před hrozícím jednorázovým omylem se škodou za pár korun budou chránit armády úředníků za miliony.

Jako obvykle jsem neslyšel ani jeden věcný argument, ale chápu, že pro úřední nařizování, jak se něco smí nebo nesmí jmenovat, je těžké takový najít. Chápu také motivy našich eurohujerských politiků, těm to může přinést moc. Co ale vede jiné lidi, že jejich výplody nekriticky přijímají?

Souhlasím nicméně, že je to v zásadě banalita a že EU škodí i hůř. Na druhou stranu pořád čtu, jak jsou Svobodní strana pro pár intelektuálů a chybí jim témata pro vobyčejný lidi. A tohle snad jedno takové je (jenže teď zase čtu, jak se zabývají lacinými banalitami :).

Šok! Prodávají maso ze zvířat!

To je zase aféra. Zpovykaný rozmazlený lid patrně právě teď zjistil, že – jaká hrůza – maso pochází ze zvířat!

Proč na prodej celých selat proboha reagují organizace na ochranu zvířat? To ty selata mrazí ještě živá? Nebo jsem něco přehlédl a reagují na jakýkoliv prodej masa?

Co vyděsilo zákazníky? Že má sele i hlavu? Maso stále ještě nevyjíždí z továren, kam padá krmivo? Jak je to jen možné?

„Zaujímavé, čo sa odohráva v hlavách detí, ktoré sa v obchode pozerajú na takýto tovar. Nemáte ani trochu pochopenia a empatie. Som totálne nahnevaná.“

Je tedy projevem empatie maso před prodejem naporcovat? Nebo ta rozčilená paní fakt netuší, že kusy masa jsou také ze zvířat? A co teprve taková brokolice, ta ještě nedávno v klidu rostla, než ji někdo zaživa uřízl! Pomyslel někdo na děti? Proč by se na to měly dívat?

Mimochodem, těm dětem by se v hlavě mohlo odehrát poznání, že maso prostě ze zvířat je a nemusely by to bolestně zjišťovat v dospělosti a rozhořčeně o tom psát do médií.

A když už se to rodičům nelíbí, ať dítě do takového obchodu neberou. Obchod je jen obchod, ne něco, co má vychovávat děti. Ostatně, nebyla nedávno aféra s tím, že dětem je vstup do Makra zakázán? Nebyli nad tím podobní lidé úplně stejně rozhořčení? :-) 

Jakkoliv militantní vegetariány ani trochu nemusím, pořád mi připadá o něco méně hloupé rozplakávat se nad prodejem jakéhokoliv masa a ne pouze nějakého.

Malá selátka vídám v Makru už skoro rok, asi si ho přece jen koupím, než to někdo zakáže. Z pocitů, které se dělají psychicky narušeným emo-lidem, je v EU k zákazům jen krůček.

Nekupujme vzduch!

Potraviny a pleny by měly být povinně baleny vakuově! 

Ach jo, to jsou zase starosti. Takové bych chtěl mít. Ve frázi „triky s obaly“ cítím nový mediální buzzword, něco jako byly třeba „výmluvy na osobu blízkou“.

Proč bych si proboha nemohl kupovat vzduch, když budu chtít? A proč bych ho naopak kupoval, když chtít nebudu?

Ano, ať si existují databáze prodejců, kteří šidí množství a dejme tomu i takových, kteří prodávají v „nadměrných“(*) krabicích. Proč by to ovšem měl provozovat zrovna stát nebo nedejbože EU? Proč by to stát měl pokutovat? A proč by ty peníze vybrané na pokutách měl dostávat zrovna on (a ne poškození zákazníci), když už?

I když si něco koupím, zjistím, že mi to nevyhovuje (ať už z jakéhokoliv důvodu) a příště už si to nekoupím, vyjde mě to asi tak tisíckrát levněji, než živit stovky soudružek Sehnalových v Evropském parlamentu(**).

Na závěr se pobavme s experty: „Takový postup by znamenal, že by se nakonec za stejnou cenu prodávala pouze jedna plenka.“ A proč ne třeba čtvrt plenky? A vůbec, když by jedna plenka stála tolik, co jich teď stojí 37, nenašel by se třeba někdo, kdo by je dokázal nabídnout levněji? Říká se tomu konkurence a trh, o tom „experti“ ještě neslyšeli? Škoda, že dotyční nejsou v článku jmenováni.

(*) Vzpomněl jsem si, jak jsem před pár lety kupoval mobil a on byl ve velmi malé krabičce (oproti stavu předtím). Bylo to tím, milé děti, že výrobce byl hloupý a chtěl bláhově ušetřit náklady na dopravu a skladování. Měl místo toho prodávat mobil v krabici velké jako televize, zákazník by tam čekal televizi a připlatil by si.

(**) Za předpokladu, že tam nedělají nic. Jelikož tam ještě škodí ekonomice, svobodě a životu vůbec, vyjde to levněji asi milionkrát.

Co lidem vadí

Někdy mi případá, že lidem spíš vadí ty negativní věci, kterým se jednoduše a účinně mohou vyhnout, než takové, u kterých to tak snadno nejde.

Předražené nádobí na předváděcích akcích pro seniory? Hrozný problém. Přitom neúčastnit se těchto akcí jde velmi snadno. Že prodejci vydělají spoustu peněz? Hrůza! Zavřít je všecky! Přitom kdyby na ty akce nejezdil nikdo, vydělají přesně 0 Kč.

Maso napíchané vodou v supermarketech? Strašné. Přitom si lze přečíst etiketu nebo rovnou jít za řezníkem, koupit opravdové maso (mimochodem, vyhýbat se „výrobkům“ a „pochoutkám“ se velmi vyplatí) a v celkovém efektu ještě ušetřit.

Vysoké bankovní poplatky? Šílené! A to ani stát nestanovuje, že smíme banku změnit třeba jen jednou ročně.

To mi mimochodem připomnělo včerejšek, kdy i Novinky informovaly o poměrně zajímavých aktualitách z jedné banky a nakouknul jsem do diskuse. Jeden příspěvek kritizoval, že stát nic nedělá s bankovními poplatky (přitom s nimi evidentně něco dělá ten „zlý trh“, což však zřejmě není ono). Druhý byl o tom, že dotyčný nechce podporovat „rychlokvašky“ a radši zůstane u osvědčené spořitelny, která pro něj symbolizuje kvalitu (což si nějak neumím představit, někdo ano?). No prostě čtenáři Novinek :)

Tak, to byly úsměvy a teď vážně.

Co třeba takové důchodové pojištění, kde výši pojistky stanovuje stát a výši plnění stanoví politici za desítky let, až ho budete potřebovat? Vyhnout se tomu lze jen těžko a prodělečný kšeft to bude s velkou jistotou. Ale to je pohoda, to je přece jistota a přinejhorším budeme křičet, že chceme víc. A aspoň bude důvod nadávat.

Zdravotní pojištění, jehož výši opět stanovuje stát a vrchní ouřada pro zdravotnictví každým rokem redukuje množinu věcí, které jsou z něho hrazeny? Změna pojišťovny za velmi, velmi omezených podmínek? Klídek, jinak to přece nejde. Stát musí.

Vypadá to, že spousta lidí ani nedokáže určit, co pro ně skutečně představuje problém…

Potravinové normy

V poslední době je docela v módě ohánět se potravinovými normami z dob socialismu a štkát, jak bylo tehdy jídlo dobré, zatímco dnes stojí za hovno.

Je pikantní, že (zatím) poslední oslavný článek se objevil dva dny poté, co jsme v Ano šéfe viděli hnusnou řídkou bramboračku s mastnými oky uvařenou přesně podle těchto norem.

Ano, je možné, že jídlo bylo obecně kvalitnější. To ale znamená, že bylo kvalitnější, než zákazníci požadují, protože kdyby požadovali kvalitu, tak ji dnes mají. Jenže zákazníci preferují nízkou cenu, kterou jim trh dopřeje a to, že se jedná o náhražky, je jim jedno.

Nevím, proč by lidé měli jíst dobré jídlo proto, že si tak přeje stát, když to nechtějí oni samotní. Samozřejmě, pokud chápeme stát jako takovou pěstírnu a velkovýchovnu svých občanů, lze tomuto postoji rozumět.

Navíc je podle mě diskutabilní, zda komunisté skutečně chtěli mít lid zdravý a dobře živený, nebo byl jen potravinový průmysl limitován tehdejšími technologiemi. Přikláním se spíš k té druhé možnosti, a to i proto, že jsem ještě neviděl udělat komunistu něco dobrého pro jednoho člověka, aniž by tím uškodil aspoň tisícovce jiných.

Když si chci koupit dobré jídlo, je mi nějaká norma ukradená. Zpravidla totiž neznám úředníka, který ji vytvářel a nelze mu tudíž důvěřovat (navíc člověk nikdy neví, kdo ho zrovna podplatil). Mnohem důležitější je:

  • důvěra v ty, kdo to jídlo produkují a prodávají,
  • vědět, co jím,
  • že mi to chutná. 

Sranda v Brně

Dnes jsem cestou do práce potkal dva úsměvné reklamní plakáty.

Na jednom byla jakási socanská teta a povídala něco o přísnějším dohledu nad exekutory a tedy ochraně lidí před lichvou. Před lichvou ovšem lidi ochrání jedině finanční gramotnost (navíc, chodí-li exekutor, k lichvě patrně už dávno došlo). Finančně gramotní by ovšem socany nevolili, proto je potřeba udržet je negramotné a jen předstírat, jak jim na na jejich ochraně záleží.

S těmi socany je vůbec sranda. Cokoliv je prostým lidem chápáno negativně, poslouží jako vstup do jejich volební kampaně – slibem přece nazarmoutíš. Aktuálně očekávám „boj proti methanolu“, například zvýšením spotřební daně z alkoholu poživatelného, nebo tak něco.

Pak jsem viděl reklamu jedné brněnské chemičky (známé též jako Starobrno). Bylo na ní něco ve smyslu „Připijte brilantní modří na úspěchy Komety v nové sezoně“ a pod tím fotka podivně modrého piva. Na jaře do toho přidali ještě něco žlutého, takže byl výsledek zelený. Snad už se barvivem pochlubí i ve složení „piva“, u sytě modré jim „bylinný výluh“ stejně asi nikdo věřit nebude. Tak na zdraví (a to doslova)! 

Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci

Toto pravidlo, byť původně tuším vyřčeno v jakési reklamě z počátku 90. let, je velmi pravdivé, a kdyby ho pochopily ty davy rozhořčených chudých občanů, hned by dotyční byli chudí o něco méně.

Narazil jsem na něj nedávno v docela pěkném článku Reflexu: Buďte snobové, prodloužíte si život a ušetříte. Ačkoliv v tam zmiňovaných oborech (svetry a hodinky) nejsem příliš kovaný, pravidlo platí obecně, dokonce i u zdánlivě tak banálních věcí, jako je třeba jídlo.

Můžete si například kupovat kvalitní tuzemský česnek, který je zhruba třikrát dražší než masově dostupný čínský, ale do jídla ho spotřebujete pětkrát méně, a navíc z toho čínského pořádnou česnekovou chuť nedostanete nikdy. Ušetříte, a ještě jako bonus dostanete kvalitu.

Nebo třeba takový toaletní papír. Jsou lidé, kteří si myslí, že ušetří tím, že si koupí nějaký laciný, který připomíná spíš papír brusný. Kvůli mizerné kvalitě ho pak spotřebují dvakrát více, než by spotřebovali toho, který je dvakrát dražší. Za stejnou cenu by tedy mohli mít podstatně lepší user experience.

Z jednoho dávného školení si matně pamatuji větu „kvalita je zdarma“, kterou výše uvedené příklady ilustrují, byť její význam byl původně cílen na vývoj softwaru (kdy se počáteční investice do kvality vracejí sníženými náklady na údržbu). Ale on ten princip platí obecně.

Spousta lidí si z jakýchsi důvodů (z nichž jeden určitě bude ten, že chtějí mít všechno hned) cyklicky kupuje šmejdy, které jsou na první pohled levné, v součtu pak ovšem velmi drahé a navíc celou dobu trpí tím, že musí s tím šmejdem žít a fungovat. Pak čteme rozhořčené příspěvky, jak nás zlí výrobci a vůbec celý kapitalismus a tahleta ošklivá doba nutí kupovat si pořád dokola různé věci.

Nenutí. Tak třeba já jsem si koupil před sedmi lety foťák a slouží mi dodnes. Ano, mohl jsem si každý rok kupovat nový za 4.500 (a utratit tak v součtu mnohem víc než tehdejších asi 20.000 za tu zrcadlovku), ale naštěstí se té zlé době nepodařilo mě k tomu donutit. A ano, i tato situace mi přinesla bonus v podobě kvality fotografií…

Zkrátka, je potřeba počítat a přemýšlet, což za lidi nikdo nedělá, i když by si to někteří přáli. 

Starší články →

Svobodni.cz

Tagy

Odkazy