Co lidem vadí

Někdy mi případá, že lidem spíš vadí ty negativní věci, kterým se jednoduše a účinně mohou vyhnout, než takové, u kterých to tak snadno nejde.

Předražené nádobí na předváděcích akcích pro seniory? Hrozný problém. Přitom neúčastnit se těchto akcí jde velmi snadno. Že prodejci vydělají spoustu peněz? Hrůza! Zavřít je všecky! Přitom kdyby na ty akce nejezdil nikdo, vydělají přesně 0 Kč.

Maso napíchané vodou v supermarketech? Strašné. Přitom si lze přečíst etiketu nebo rovnou jít za řezníkem, koupit opravdové maso (mimochodem, vyhýbat se „výrobkům“ a „pochoutkám“ se velmi vyplatí) a v celkovém efektu ještě ušetřit.

Vysoké bankovní poplatky? Šílené! A to ani stát nestanovuje, že smíme banku změnit třeba jen jednou ročně.

To mi mimochodem připomnělo včerejšek, kdy i Novinky informovaly o poměrně zajímavých aktualitách z jedné banky a nakouknul jsem do diskuse. Jeden příspěvek kritizoval, že stát nic nedělá s bankovními poplatky (přitom s nimi evidentně něco dělá ten „zlý trh“, což však zřejmě není ono). Druhý byl o tom, že dotyčný nechce podporovat „rychlokvašky“ a radši zůstane u osvědčené spořitelny, která pro něj symbolizuje kvalitu (což si nějak neumím představit, někdo ano?). No prostě čtenáři Novinek :)

Tak, to byly úsměvy a teď vážně.

Co třeba takové důchodové pojištění, kde výši pojistky stanovuje stát a výši plnění stanoví politici za desítky let, až ho budete potřebovat? Vyhnout se tomu lze jen těžko a prodělečný kšeft to bude s velkou jistotou. Ale to je pohoda, to je přece jistota a přinejhorším budeme křičet, že chceme víc. A aspoň bude důvod nadávat.

Zdravotní pojištění, jehož výši opět stanovuje stát a vrchní ouřada pro zdravotnictví každým rokem redukuje množinu věcí, které jsou z něho hrazeny? Změna pojišťovny za velmi, velmi omezených podmínek? Klídek, jinak to přece nejde. Stát musí.

Vypadá to, že spousta lidí ani nedokáže určit, co pro ně skutečně představuje problém…

Pan Vobtáhlo

Mladý pan Vobtáhlo (takovej ten malej tlustej s brejlema; možná to byl ale nějakej úplněj jinej Vobtáhlo) se přistěhoval do bytového domu.

Každý měsíc, shodou okolností po výplatě, ho po návratu do domu obstoupilo několik starších nájemníků s noži a donutilo ho vydat významnou část výplaty (ale zase ne tak velkou, aby se odstěhoval jinam – ostatně ani jinde to nebylo významně lepší).

Pan Vobtáhlo se s tím naučil žít (peněz mu i tak zbývalo relativně dost) a roky plynuly.

Jednoho dne se zmínění nájemníci odstěhovali pryč. Místo nich do domu přišla mladá rodina, která s nimi neměla vůbec nic společného. Dokonce ani nože neměla. Nyní již postarší pan Vobtáhlo přesto vytáhl svou baseballovou pálku a donutil je vydat výpalné, které mu stačilo na měsíc skromného života. A činil tak už každý měsíc, omlouvaje to tím, že když platil celý život výpalné on, tak teď musí i oni a nebylo by přeci spravedlivé s tím najednou přestat…

Patrně i velevážené čtenářstvo novinek by se shodlo, že je to poměrně ohavné a nemorální. Shodlo by se však i na tom, že je takový také náš státní důchodový systém, od popsané situace v podstatě nerozeznatelný?

Na důchod máme, když tak vláda rozhodne?

Vypadá to, že si spousta lidí myslí, že vláda umí ovlivnit to, jak rychle si naspoří na důchod (a kdy do něj tedy mohou odejít).

Viz třeba tohletoHutník v práci do pětašedesáti let či ještě déle? „To jsou ministři a poslanci úplně mimo realitu.“ Ano, jsou mimo realitu, ale pořád po nich chceme, aby o našem důchodu rozhodovali, jen kdyby to tak dělali dobře… Ach jo.

Člověk má jít do důchodu, když si na to naspoří (případně má vydělávající děti, které se o něj postarají apod.). Je logické, že dělá-li práci, se kterou musí skončit třeba v padesáti, musí mu vynášet o něco víc, aby se na důchod stačil zabezpečit rychleji. Profesionální fotbalisté, kteří mohou dělat kariéru dejme tomu do pětatřiceti, také neštkají, že je vláda žene do důchodu v sedmdesáti. Kratší doba možného výkonu nějakého povolání logicky snižuje množství lidí, kteří ho mohou dělat a tím tlačí na nárůst jejich mezd.

Ale ne, my o tom nechceme předem přemýšlet, chceme si radši měsíčně nechat brát práchy a vládo starej se – a musíš to dělat tak, jak bychom si přáli!

Rath by znárodňoval

Když zasedá parlament, držte si pevně peněženky, říká stará lidová moudrost.

Je vlastně dobře, že to Rath přiznal. Člověk je zase o trochu menší idealista. Politici (aspoň ti tohoto typu; kterých je u nás ovšem drtivá většina) prostě naše peníze potřebují. Jakmile hrozí, že by jim jich část utekla (třeba tím, že si částečně budeme na důchod spořit jinak než státně), šmátrají nám do peněženek jinak. A neštítí se použít jakékoliv metody.

Uchránit před nimi majetek je téměř nemožné. Naše ústava jim dovoluje legalizovat téměř libovolné krádeže.

Spoříš si na důchod, občane? Už ne, teď je to naše. Koupil sis dům nebo byt? Taky stačí jedno hlasování a může být náš. My ho z tebe vymlátíme, protože jsme si odsouhlasili, že máme monopol na použití síly. Investuješ do zlata? Klidně postavíme soukromé držení zlata mimo zákon. Dáváš si prachy do matrace? Tak to jsi vůbec snadný cíl, od doby co máme na vydávání peněz monopol. Budeme tě pomalu okrádat inflací a když nás budeš srát, tak uděláme nějakou měnovou reformu.

Jediné, co nám stát nemůže vzít, jsou naše vědomosti (pravda – může nás uvěznit nebo zabít, proto je potřeba včas utéct). Spoření na důchod (resp. libovolné jiné horší časy) ve formě vzdělávání nyní bude nabírat na významu.

Mezigenerační solidarita? Kdepak, jedině stát!

Lidé nechtějí přispívat rodičům na důchod.

Ale odvádět peníze (povinně) do anonymní státní kasy a věřit, že jednou zase z této kasy sami něco dostanou, to jim nevadí. Stát uvažuje, že by velkoryse nechal lidi rozhodovat o trošce jejich peněz a oni jsou… proti!

Sakra, co je se mnou špatně, že cítím skoro všechno přesně opačně než ti lidé?

Vždyť právě to, že se člověk postará o sebe a o své nejbližší okolí, je nejlepší předpoklad pro to, aby počet lidí, o které se musí starat charita (pardon, dnes stát), bylo co nejnižší. No jo, já zapomněl, že sociální stát přirozenou mezigenerační solidaritu dávno vyhubil. Výše odkázaný článek je toho nejlepším důkazem.

Dokonce jsem se setkal s názorem, že by se lidé cítili trapně, když by je měly živit vlastní děti. A nechat se živit daňovými poplatníky, to trapné není? Plést do svých důchodů zlodějský stát (ač na politiky neustále nadávají), to má být normální? Rodiče snad živí děti a ty jim to pak jednou mohou vrátit. Není to tak přirozené?

Nápad vlády má tentokrát i celkem dobrý základ, jen s jedním „detailem“ nesouhlasím: nemyslím si, že bych měl sám rozhodovat o jednom procentu mého sociálního pojištění, ale o celé této částce. Když však vidím, jaké už to jedno malé procento vyvolává vášně mezi lidem, je mi z toho nějak smutno.

Loupež století?

V současnosti se hojně diskutuje o připravované důchodové tzv. reformě, kdy hrozí, že kromě povinných odvodů státu půjde část odvodů povinně i soukromým penzijním fondům.

Samozřejmě se všude objevují výkřiky, jak je to tržní a pravicové řešení ošklivé a zlé. Jenže, opět – co je na tom pravicového, tedy svobodného, když se jedná o zákonem nařízené odvody? Obchod, který je mi násilím vnucen, je špatný vždy, ať už z něj má prospěch kdokoliv. A nemá nic společného s nějakým trhem – na trhu se uskutečňují obchody zásadně dobrovolně.

Ani termínu loupež století, s kterým jsem se už několikrát setkal (ať už v souvislosti s výše uvedeným nebo obecně očekávaným krachem státního penzijního systému) příliš nerozumím.

Jestliže mi někdo každý měsíc bere peníze a já jako hlupák věřím tomu, že mi je přece jednou musí vrátit, protože je to přece slušné a obecně se to očekává, je loupež až to, že mi je jednou nevrátí nebo mi jich dá jen málo? Nikoliv, loupež se stala už ve chvíli, kdy mi ty peníze (pod jakoukoliv pohnutkou) byly nedobrovolně odebrány (tj. každý měsíc).

Tedy již generace lidí jsou okrádány o tzv. sociální pojištění a zároveň jsou již generace důchodců vypláceny z nakradených peněz. Aby bylo možné nazývat tento systém pojištěním, chybí tomu ona dobrovolnost. Tedy, že se já sám rozhodnu – na důchod si spořím tak a tak, protože mi to připadá rozumné, a podepíšu tedy nějakou smlouvu, ze které teprve pro mne vyplývají nějaké nároky. A samozřejmě třeba i rizika – zodpovědnost je na mně.

Současný systém může samozřejmě poměrně uspokojivě „fungovat“, rodí-li se stále více lidí. Ostatně, nedávno jsem četl recept z pera nějakého socana, který v tom spatřuje řešení (zvýšit porodné a někdo nám pak vydělá na důchody). Považuji to jen za odsunutí problému do budoucna – ostatně, sami dnes řešíme právě následky podobných experimentů z minulosti.

Na penzijním systému tedy připravovaná takyreforma téměř nic nezmění. Stejně jako jakákoliv jiná reforma jakýchkoliv vlád během posledních asi patnácti let. Zatím se vždy jen záplatovalo: tuhle sebereme o trochu víc, tuhle zavedeme novou daň. Systémové změny zcela chybí, což patrně povede k průšvihu…

Důchody pro Husákovy děti

Chceme vědět, jakou budeme mít penzi, ptají se Husákovy děti.

Otázka by měla být směrována přímo na soudruha Husáka, zda problém důchodů tehdy nějak promýšlel, než zvýšil ty přídavky na děti. Škoda, že už nežije.

I ministr práce a sociálních se k tomu vyjádřil, poměrně rozumně: „Je pravda, že někteří politici se bojí říct lidem do očí, že se musí snažit si zajistit penzi vlastními silami.“

Byť nejsem úplně Husákovo dítě, docela to akceptuji. Chybí mi na tom už jedna jediná věc: abych nemusel státu odvádět důchodovou daň. Nechci si spořit na něco, co nejspíš nikdy nedostanu (a dostanu-li, tak oproti odvedeným částkám směšně málo).

Počítejme spolu: spolu se svým zaměstnavatelem odvedeme měsíčně na mé „sociální pojištění“ nějakých 13.000 Kč. Pro zjednodušení počítám, že zhruba dvě třetiny připadají na důchod a zbytek na případnou nezaměstnanost apod. Měsíčně tedy na důchodový účet vložíme cca 8.500 Kč. To by za 40 let práce byly 4.080.000 Kč.

Když si budu fandit, že můj důchod bude 14.500 Kč a budu ho brát 15 let, dá mi stát zpět celkem 2.610.000 Kč. A to se vyplatí. Já vím, jak teď každý říká, že stát je jistota a kdo ví co ještě. Ale to je blbost! Stát může zítra zbankrotovat, případně za 30 let někdo přijme zákon, že se důchody ruší. Je to prosté. Stát je pro mě nejméně důvěryhodný subjekt ze všech.

Ať si to státní důchodové pojištění existuje, ale ať je to proboha jen dobrovolná varianta. Ať mě nikdo nenutí cpát do tohoto letadla svoje prachy! Když už se na stáří zabezpečím špatně, tak ať si za to aspoň nesu zodpovědnost já sám. Navíc; necítím žádnou zodpovědnost za penze starších generací (vyjma svých rodičů).

Sneseme vám oranžové z nebe

Předvolební kampaň vrcholí, a tak na mne v Brně všude cení svůj koňský chrup s rovnátky socialistický ekonomický mág Sobotka s výrazem Otíka Rákosníka.

Ještě horší je číst, co všechno mi slibuje:

  • 13. důchod – v Řecku se osvědčil
  • je proti placení u lékaře – doufám, že nezůstane jen u toho a příště bude i proti placení v obchodech a vůbec všude. Jak k tomu ten obyčejný člověk přijde, že po něm pořád chtějí nějaké ošklivé peníze za uspokojení jeho potřeb!
  • je pro důslednější regulaci cen elektřiny a tepla – protože, jak známo, jedině regulace a přerozdělování vytváří bohatství a prosperitu, milé děti
  • sníží daňové úniky – tím, že zvýší daně, protože je přece zřejmé, že čím vyšší daně, tím menší motivace k únikům
  • zavedení majetkových přiznání – snad už má vymyšleno, jak to obejít, až si zase bude z poslaneckých náhrad kupovat byt
  • proplatit první 3 dny nemocenské – zdroje jsou
A při tom všem mu zbyde ještě na bublifuk a zpomalení tempa zadlužování státu. Je to šikula.

Nicméně, lid na tuhle socanskou hru na sliby, které se navzájem vylučují, přistoupil.

Volby budou fakt zajímavé. Jelikož z Řecka momentálně běží přímý přenos ze závěrečných stádií podobného socialismu, bude možné výsledky voleb považovat za jeden velký IQ test národa.

Když se na ten seznam dívám, tak se vůbec nedivím, že Sobotka včera dostal přes držku. A ať se snažím jak chci, pořád se nemůžu přemluvit, aby mi ho bylo líto.

Uřvaná lůza

Obyvatelé brněnského sídliště Lesná protestují proti stavbě nových domů tamtéž.

Zhruba před rokem jsem na Lesné četl plamenné výzvy na sloupech veřejného osvětlení, které se týkaly patrně téhož problému. Leták se celý nesl v duchu „my už tu bydlíme a další lidi už tu nechceme“. Nám se to tu přece líbí, tak jak to je a cítíme na zachování současného stavu jakýsi nárok. Podpořeno to bylo ještě argumentem, že nové domy chce stavět, představte si tu drzost, pražská firma! A napakovat se na tom, hajzli jedni!

Na Lesné jsem nějaký čas bydlel a je to dnes převážně důchodcovská čtvrť (což je dáno stárnutím obyvatel zdejších paneláků). Důchodci opět chtějí o naší budoucnosti rozhodovat nejvehementněji.

Když už mají nějaké konkrétní představy o využití určitých pozemků a nechtěli to řešit jejich koupí, ať aspoň s politiky diskutují slušně. Nakonec, zvolili si je oni sami. Neumím si představit, že bych po někom něco chtěl a choval se jako hulvát. Ale někdo holt umít jen řvát, nadávat a všechno vědět nejlépe. Proto ta lůza v titulku.

Dotčeni nabídkou…

Bavil jsem se onehdy s jedním známým a ten byl hrozně dotčený tím, že vstupenka na brněnskou výstavu Bodies Revealed je levnější v pracovní dny než o víkendech.

Štkal cosi o strašlivé diskriminaci (to je dnes velmi oblíbené slovo). Když jsem se tázal, jestli výprodeje taky bere jako diskriminaci těch, co si zboží koupili dříve a dráž, tak to prý ne, to je přece normální. Ale dát slevu zákazníkům, kteří jdou na moji akci ve dnech, kdy o ni není takový zájem, to normální zřejmě není a asi by se to mělo nějak regulovat, nejlépe pak zakázat.

Připomnělo mi to obecnou vlastnost zdejších lidí, která nevymizela ani dvacet let po revoluci: dotčenost nevyhovujícími nabídkami. Tito lidé dosud nepochopili, že když jim někdo něco nabízí, pouze to předkládá jejich schvalovacímu procesu, po kterém se teprve (někdy) uzavírá nějaký obchod. A tak můžeme kolem sebe pořád slyšet: „ty vole, voni maj to a to vo pětikorunu dražší, než jinde a já musím víc utrácet, hajzli jedni, zakázat!“. Možná je to tím, že prostý lid rád nadává a zadělává si tak na různé příhody.

Nevadilo by mi (ba dokonce by mě to asi i pobavilo), kdybych přišel do obchodu a tam měli zabalené psí hovno a na něm cenovku 4.999 Kč, pokud:

  • by to prezentovali skutečně jako psí hovno,
  • nenutili by mě ho kupovat.
Ani si neumím představit, že bych se nad tím uvztekal k smrti.

Co mi vadí spíš, je situace, kdy mě někdo do nákupu věci (užitečné podobně jako výše zmíněný psí výrobek) nutí. Třeba takové státní důchodové pojištění. Ale to zas nevadí tomu prostému lidu. No je to fakt zajímavé…

Starší články →

Svobodni.cz

Tagy

Odkazy