Nadšeni ze státního šmírování

Libovat si v tom, že mi vrchnost udělila novou povinnost, to chce pořádné (skoro bych až řekl svazácké) nadšení. Ale není to nemožné:

Bureš běží s pytlem peněz

Těžko říct, jestli to psali s vidinou slevy na vodňanský separát nebo polystyrenové pečivo z Penamu, nebo jde o jen o naivitu a radostně a bez přemýšlení přebrali argumentaci samotného Babiše, že je potřeba vybrat víc na daních, aby se stalo… aby se stalo… patrně nějaké mně neznámé dobro.

Jen ten obrázek Bureše, jak utíká s penězi ukradenými na to svoje orlí hnízdo, se jim k tomu moc nehodí…

Ale asi bych je musel zklamat. V EET o daně moc nejde. Babiš se o nějaký státní rozpočet zajímá jen do té míry, do jaké ho může podojit, jinak je mu celkem ukradený.

Je samozřejmé, že každá koruna, kterou se podaří zachránit před nenažraným státem a ponechat ji jejímu původnímu majiteli, je dobrá, ale nucení do odvádění výpalného není hlavní zlo EET. Tím je plošné šmírování lidí, jejich nucení do další neužitečné administravy, jejich paušální považování za zloděje, přenášení neschopnosti státu na podnikatele a ještě na jejich náklady. Nedivím se těm, kteří s podnikáním v takové situaci skončí, asi bych to taky udělal a bylo by mi jedno, že by mě hejno Babišových nemyslících hejlů někde z pohodlí gauče považovalo za zloděje.

Každopádně jsem rád, že nadšenci, kteří mají radost z implementace Mussoliniho „vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“ v režii husákovského estébáka, to veřejně ventilují. Ti ostatní, kterým tato kombinace spíš nahání hrůzu, aspoň vědí, kde nenakupovat.

Výpalné z obědů

Babiš nedávno prohlásil: „Jinými slovy, s nepřiznáváním tržeb a neplacením daní to v pohostinství zašlo tak daleko, že se ceny obědů a meníček de facto přizpůsobily situaci, jako by neexistovalo ani DPH, ani odvody za zaměstnance, ani daň z příjmu.“

Stejnou informaci, řečenou naprosto stejnými slovy, poskytl i jakýsi vrchní financ, asi mají od vůdce nějaké lejstro se základními mantrami a znají to nazpaměť.

Těžko říct, jestli je to pravda nebo ne.

Ale dejme tomu, že ano. Čekal bych v takovém případě, že lidé zvolají: „Sláva, hospodským se podařilo vynechat ve svém podnikání stát, který jim stejně s vařením nijak nepomůže (a leda jim hází klacky pod nohy) a kdo chce, může se díky tomu levně najíst, není to skvělé?“

Místo toho všude čtu o nějakých zlodějích, okrádání a že je dobře, že takoví zavřou své hospody a že by měli zavřít i je a nejlépe je snad i zastřelit.

Hádám, že kdyby z meníček stát vybral své daně a zadotoval z toho lidem ty levné obědy (které doteď měli), budou se ti samí lidé radovat, jak se moudrý stát stará o blaho a sociálno.

Na politiky všichni nadávají, ale když se podaří před nimi zachránit nějaké peníze, můžou se z toho zbláznit. Jsou to sice svině, ale koukej jim dát svoje prachy, oni vědí líp, co s nima udělat!

Rozumí tomu někdo?

Otázky kolem daní

Když otevřu nějaký článek o Babišově evidenci tržeb, v diskusi se na mě zpravidla vyvalí vlna lidí, co prohlašují následující (pro mě nepochopitelné) věci. Jelikož nikoho podobně uvažujícího neznám (nebo o něm aspoň nevím, že si podobné věci myslí), nemám tedy moc příležitostí se ptát.

Pokud tedy znáte odpovědi na tyto otázky nebo někoho, kdo je má, děkuji za příspěvek do diskuse / sdílení článku.

1. Proč si myslíte, že větší výběr daní by byl nějak užitečný? Pořád čtu, jak Babiš plánuje evidencí tržeb vybrat tuším 8 miliard navíc. Podle mě vybere spíš o něco míň, jak už to s každým zesložitěním podnikání bývá, ale abstrahujme od toho a představme si, že vybere skutečně víc. Co pozitivního se podle vašeho očekávání v takovém případě stane?

2. Co má placení daní společného s poctivostí? Poctivost chápu jako dodržování něčeho, k čemu jsem se po dohodě zavázal.  Na daních se nikdo z nás nedohodl; jsou nám jednostranně nařizovány tím, kdo je od nás chce.

3. Proč si myslíte, že neplacení daní je okrádáním státu?

4. Proč by se vlastně měly platit daně závislé na příjmu nebo uskutečněném obchodu (DPH)? To jako když si někdo vydělá prachy, tak by se ze samé radosti měl podělit? Vždyť to přímo motivuje příjmy nebo obchody zatajovat.

5. Proč by se vůbec měly platit povinné daně?

6. Za předpokladu, že daně jsou užitečné a (nejistým) zvýšením jejich výběru nastane nějaké mně dosud neznámé dobro, má smysl dosáhnout toho za cenu plošného sledování podnikatelů? Mělo by například obdobně smysl nařízení, že každý na sobě bude nosit kameru namířenou neustále na ruce, aby se nekradlo?

7. Prý se zavede jakési rovné prostředí. To trochu chápu, pokud si někdo myslí, že aby byl poctivý, měl by platit daně, někdo jiný je ve výhodě, pokud je neplatí. Osobně mi to nevadí – sám jsem zaměstnanec a poměrně vysokým daním se vyhnout neumím – ale umí-li se jim vyhnout někdo jiný, fandím mu. Když už se nějakému bezpráví nemůžeme vyhnout všichni, preferuji, aby to dokázal alespoň někdo (a ne abych sadisticky dohlížel, zda dopadlo spravedlivě na všechny). Každopádně je ale s podivem, že podobnou nerovnost ve formě dotací (ty nedostaneš, tvůj konkurent ano a budeš mít problém) stát nejen neřeší, ale přímo vytváří a nijak mu to nevadí.

© Miroslav Kemel

(autor obrázku Miroslav Kemel)

Zbytečné podnikání

„Jestliže někdo může podnikat jen za předpokladu, že obchází daně, tak je něco systémově špatně. Takové podnikání je pro společnost naprosto zbytečné.“ (zdroj tahleta Babišova soudružka)

Vždycky jsem si myslel, že třeba zedník je užitečný tím, že vám postaví zeď. Pekař vám upeče kvalitní pečivo. Řezník prodá dobré maso. Ale ne, to jsou všechno jen takové zbytečné tanečky okolo. Užiteční jsou, až když odvedou patřičně vysoké daně, ze kterých něco zůstane za nehty přerozdělovačům oficiálně v podobě neustále bobtnajícího eráru, něco jim zůstane neoficiálně, něco se přiklepne jako dotace těm, co už jsou asi tisíckrát bohatší než ten zedník nebo jeho zákazník, za něco se nakoupí zbytečnosti a nemálo zbyde i na šikanu poddaných.

Co se vyprodukovalo mimo daně, je lhostejné. Pekař může klidně péct polystyrenové střevní vycpávky, řezník může prodávat blátivá smrdutá kuřata.

Dojiči socialismu se už asi definitivně zbláznili, pokud otevřeně vydávají svůj prospěch za prospěch společnosti.

Ale je třeba si zvykat, tohle si holt lid zvolil, když mu začali vadit příležitostní a relativně neškodní zloději, které si zvolil předtím. Teď máme čistokrevné „vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“ a pár podporovaných a se státem provázaných korporací, strejda Mussolini by měl radost. Určitě už bude líp.

Je naprosto děsivé, že podobné názory jsou vykřikovány politiky a jejich nohsledy a ne pouze za zdmi psychiatrických léčeben.

Účtenková loterie apod.

Účtenkovou loterii budou hádám „hrát“ státní zaměstnanci, aby dohlédli, zda na ně ostatní poctivě vydělávající dostatečně přispívají a pak ještě nepoučitelní blbci s podivným smyslem pro „spravedlnost“, kteří věří, že když stát vybere to, co si umane, že nastane převeliké dobro (aniž by je tato utkvělá představa opustila po desítkách let pozorování veškerého státního konání).

Pobavily mě články s citacemi IT odborníků se zkušenostmi s projekty pro státní správu (čti: lidmi, kterým nevadí brát špinavé prachy od státu), jak se to prý určitě v termínu, kterým je nám vyhrožováno, nestihne. Jako by snad bylo nutné, aby byl systém odladěný a funkční.

Že se prodejce nedočká zaevidování účtenky v nefunkčním systému? No tak holt nic neprodá, nebo dostane likvidační pokutu! Že je stát moudrý a v takové situaci by ji nevymáhal? Vy už si snad nepamatujete na problémy s registrem vozidel? (1, 2)

Že by státu vadilo přidušení ekonomiky vyvolané nefunkčním registrem účtenek? Když mu nevadí přidušení ekonomiky tímtéž registrem funkčním, proč by mělo? Tenhle optimismus ohledně našeho z řetězu utrženého státu mě nepřestává udivovat.

Jinak si myslím, že když se státu „nedaří“ vybírat daně, měl by se zamyslet, proč tomu tak je a ne hned bezhlavě všechny buzerovat. Silně nepopulární obchod, kterému klesají tržby a ubývají zákazníci, si taky příliš nepomůže tím, že ty zbylé bude u pokladen šacovat, jestli nekradou.

Co třeba nejvíc vadí mně:

1. Daně jsou závislé na výši příjmů, takže stát po někom chce třeba tisíckrát vyšší daně než po někom jiném. Přičemž typicky ti, co je platí nízké, křičí, jak když poctivě platí oni, tak přece bez řečí musí i ti, kdo je mají tisíckrát vyšší. Když už máme nějaký ten základní “framework“ v podobě státu, který se stará o to nejdůležitější, co by pro nás bylo nepohodlné nebo nemožné nakupovat na trhu (jak mi tvrdívají zastánci státu), nevidím ani jeden důvod, proč bychom se na něj měli skládat jinak než dobrovolně nebo stejným dílem. Stejně tak nevidím důvod, aby se musela platit daň zrovna z toho, že si někde koupím třeba jídlo. To akorát vede k různým nutnostem vést povinné účetnictví, zavádět registrační pokladny, všechno evidovat, masívně a draze kontrolovat, mít k tomu obrovskou sadu pravidel a výjimek a výhledově taky třeba všechno zaznamenávat na kamery. Náklady na tohle všechno ani nikdo nikdy rozumně nevyčíslí.

2. Daně jsou často utráceny za zbytečnosti, případně rovnou rozkradeny (což už je celkem jedno), nebo použity proti občanům (což je ještě horší). Ono to ale zase souvisí s tím prvním: kdyby se všichni občané dělili stejným dílem, patrně by spíš našli způsoby, jak různému mrhání zabránit. Když má kdekdo pocit, že sám platí relativně málo, zatímco ten hajzl bohatej od vedle daleko víc a dobře mu tak, tím spíš to nějak překousne.

Takže tak. Ale bojím se, že na toho Bureše budeme fakt ještě dlouho vzpomínat, jak v souvislosti s těmito svými hovadskými nápady předpověděl…

Daňový únik, který nemá obdoby

Zase čtu, jak „obrali stát, parchanti“ a zase přemýšlím, jak lze neplacením daně „obrat stát“.

Ale pro redaktory (a ostatně i čtenáře) Novinek tu mám jednu inspiraci, jak snadno udělat ještě větší daňový únik, který teprve nebude mít obdoby a vygenerovat tak emotivní titulek, nad kterým se lze uvztekat k smrti.

Představme si, že stát zavede daň jeden bilion korun za domácí vypálení litru destilátu. Proč tolik? Protože může, ne? Já si pak litr vypálím a bilion nezaplatím, protože mi to jednak připadá mnoho peněz za nic a druhak jsem neuzavřel žádný závazek, že bych platit měl (platba mi byla jednostranně nařízena – a dokonce tím, kdo ji ode mne chce!).

A ejhle, „obral“ jsem stát o bilion korun! Daňový únik, který nemá absolutně obdoby! Čtenáři Novinek si nade mnou v diskusi odplivávají, jaký jsem fuj zloděj. Patřil bych nejméně popravit a majetek by měli zabavit veškerému mému příbuzenstvu.

PS: A co kdybych zvažoval litr destilátu vypálit a pak to vůbec neudělal? Vlastně i tak bych obral stát, protože už se beztak na můj bilion těšil a věděl, jak ho utratit. Je-li okrádáním státu, že nezplatím (jednostranně nařízené a násilně vymáhané) výpalné z nějaké činnosti, je naprosto stejným okrádáním i to, pokud danou činnost vůbec nevykonám.

A zdalipak platěj daně?!

Jedna věc, které už dlouho nerozumím: proč je mezi námi proboha tolik lidí, kteří mají neustálou starost o to, zda „ti druzí“ platí daně?

Viz třeba část výživné diskuse k tomuhle nebo nejnověji tenistka Kvitová, která se – ó hrůza – rozhodla platit daně jinde. Inu, kdo chce moc, nemá nic – to platí univerzálně, i pro stát. Ale u daní by to podle některých myslitelů mělo být jinak: plať, lotře, protože my máme úžasné představy, co s tvými penězi dělat. (A je nás víc, takže to bude po našem! A že nám utečeš? Budeme tě aspoň zostuzovat.)

Ale kde se to vlastně bere? Je to aplikace pravidla „platím já, tak ať koukají platit i druzí, a beztak se mají líp, tak ať koukají platit víc“? Je to ekvivalentní konstrukci „okradl mě dnes kapsář, tak ať kouká okrást i souseda, a ideálně ještě víc než mě!“ Moudrý a soudný člověk by měl přece usilovat, aby kapsář neokradl ani souseda, ani jeho.

Je to snad myšlenka, že když stát vybere dost na daních, tak už konečně bude dobře? To je snad ještě úchylnější než to první. Pokud si to někdo myslí, doporučuju podívat se do nějaké encyklopedie na heslo černá díra. Vsadím se, že i kdyby do státního rozpočtu přiteklo třikrát tolik peněz, odvětví jako zdravotnictví, školství apod. budou stále zoufale podfinancovaná.

Problém totiž není v množství vybraných peněz, ale je systémový. Až soudruh Bureš poplatníky zase trochu zmáčkne, aby víc vybral, a vybere ve výsledku o něco míň, možná to pochopí i on. Tenhle stát netrpí tím, že by vybíral málo na daních, ale tím, že chce vybírat moc.

O vůdci, který by vysoušel oázy na pouštích

Soudruh Keller by rád vysušil daňové oázy, jinde zase často čteme o nutnosti zatočit s daňovými ráji. Lid tomu zpravidla tleská. Stali jsme se svědky podivného newspeeku, kdy oáza nebo ráj je věc špatná a většinově přijímáme poušť a peklo jako něco, co by zřejmě bylo lepší.

Nesnažíme se, aby v oáze nebo ráji mohlo žít co nejvíce lidí, ale chceme útočit na ty, kterým se to povedlo, a tím získáváme poněkud zvrácenou popularitu u toho zbytku.

Představil jsem si Kellera coby vůdce nějakého dávného pouštního lidu (ostatně vizáž na to má, ještě mu chybí brnění a meč), kterak zvolá, jak je třeba zasypat oázy, aby ti, kteří žijí poblíž, přišli o své „nespravedlivé“ výhody (a jak je vzápětí odstraněn coby pomatený a nebezpečný člověk). Dnes jsou lidé méně nároční, za podobné bláboly vás budou vnímat coby „autoritu veřejného života“.

Keller nemá pravdu ani v tom, že by bylo dobré, kdyby EU zavedla jakési závazné daně (a narozdíl od něj mám spíš pocit, že by za to byla velmi ráda, než že by podporovala daňové soutěžení). Naopak, jedinou cestou jak konkurovat daňovým rájům, je stát se jedním z nich (nebo aspoň přesvědčit lidi, že „služby“, které dostávají za vyšší daně, za to stojí). Když bychom měli předražený obchod, kterému by utíkali zákazníci (do „rájů“, kde by bylo levněji), dost možná i soudruh Keller by souhlasil, že by ten obchod měl spíš zlevnit, než přesvědčovat násilím ty zbylé, aby zdražily na jeho úroveň.

Kromě toho, snaha „ulít se“ z placení daní je daná určitým nesouladem, kdy jedni je platí a druzí o nich rozhodují a mají z nich prospěch. Nedokážu si představit, že za stavu, kdy by lidé byli spokojení s výší daní v poměru k tomu, za co jsou utráceny a neměli by pocit, že platí hlavně na jiné, docházelo k výrazným „daňovým únikům“.

Státní zaměstnanec vs. OSVČ, aneb trocha jednoduché matematiky

Kdysi jsem někde četl poznámku, že i státní zaměstnanec může být pro státní kasu (skrze daně) větším přínosem než OSVČ. Nechci se této tezi vysmívat, i když je to těžké, ale spíš se to pokusím vysvětlit.

Kdyby to tak totiž fungovalo, pak mám geniální řešení na splacení celého státního dluhu! A to klidně jedním státním zaměstnancem. Tomuto státnímu zaměstnanci dáme plat 2 biliony a dvacet tisíc korun. Plat zdaníme právě těmito dvěma biliony (kam se hrabou OSVČ, to na daních neodvedou nikdy!) a splatíme jimi státní dluh. Perpetuum mobile vynalezeno!

Ono je to totiž takto: i kdyby státní zaměstnanec podléhal 100% zdanění, bude jeho přínos pro státní pokladnu přesně nulový (*). Přesně nulový je i přínos OSVČ, kterému se podaří nezaplatit žádné daně.

Přínos státního zaměstnance může být tedy hypoteticky stejný, jako přínos OSVČ (a to jen takového, který žádné daně neplatí). Reálně bude ovšem vždy menší, protože 100% daně státní zaměstnanci neplatí. Ostatně, reálně i ten OSVČ bude platit zpravidla aspoň DPH za zboží a služby, které nakupuje.

Vadí-li někomu OSVČ „neplatící daně“, musí mu logicky ještě víc vadit státní zaměstnanec, který je dokonce v mínusu.

(*) Abych byl férový, je nutné dodat, že státní zaměstnanec sice dostane plat, ale za něj odvede nějakou práci. Její přínos může být kladný, může být ale také nulový a dokonce i záporný.

Stát musí…

Máme tu armády lidí, kteří pořád jen melou o tom, co všechno stát musí.

Stát musí to a ono, protože tak je to správně, tak to má být.

Stát toho už v minulosti musel tolik, že kvůli tomu dnes platíme roční úroky z dluhů blížící se 100 miliardám korun. To je 10.000 Kč ročně na občana. Copak hezkého byste si za to rádi pořídili třeba vy? Nic nebude, musíme je dát institucím, které nakoupily státní dluhopisy (za které vám kdysi stát na něco přispěl nějakou almužnou a politik si postavil vilu).

Ani horentní úroky ale tyto lidi neumlčely – pořád nás zaplavují nářky, co všechno stát musí podporovat, financovat, kontrolovat. Ach jo.

Ale kdo to má pořád platit? Když musí stát, tak vlastně musí daňový poplatník. Kdo jsou tito lidé, že mi nařizují, co musím dělat se svými penězi? Z jakého titulu tak činí? Že je jich víc než mě? Nás mnoho, pojďme ho okrást!

Stát takto musí dělat všechno, co by si přáli někteří lidé, kteří ale nejsou ochotní to sami i financovat.

Starší články →

Svobodni.cz

Tagy

Odkazy