Nejprve si pustíme dvě ukázky a pak si o nich něco málo povíme.

Ukázka č. 1:

„Tak podívejte, to byla zakázka, která byla v gesci ministra obrany. Běžela před mým příchodem a běžela, jak se ukázalo, také po mém příchodu. Neměl jsem relevantní důkazy o tom, že by byla zfixlovaná.“

Otázka: „Sám jste se o ni tedy nezajímal a nechal vše na ministerstvu obrany?“

„Neměl jsem s tím nic společného. Seděl jsem jako předseda ve vládě, kde pan ministr obrany Kühnl předložil výsledek výběrového řízení. Vláda ten výsledek schválila a pan ministr ho uzavřel svým podpisem. Já bych asi stejnou odvahu neměl, podepsat to po volbách. Později jsme vyzýval, aby byla smlouva ukončena. V roce 2007 jsem říkal, že je dobře, že byla ukončena.“

Otázka: „Kdyby vaše vláda nákup neschválila, pan ministr Kühnl by stěží mohl smlouvu podepsat…“

„Já jsem zatím neslyšel od MFDnes relevantní důkaz o tom, proč to pan ministr neměl podepsat. Existuje takový důkaz?“

Otázka: „Vy sám mluvíte o tom, že ta zakázka nebyla v pořádku. Že jste byl rád, když vláda v roce 2007 kontrakt ukončila. Byla tedy nebo nebyla ta zakázka podle vás v pořádku?“

„Já myslím, že byla v pořádku. Vy jste snad předložili nějaký důkaz, že by nebyla v pořádku?“

Otázka: „Vy mluvíte o tom, že jste byl rád, když se ta zakázka odvolala.“

„O jaké zakázce mluvíte?“

Ukázka č. 2:

HN: Vy jste na konferenci k důchodové reformě řekl, že cílem ČSSD je zvýšit důchody do roku 2014 na 15 tisíc korun měsíčně. My jsme spočítali, že byste na ně museli přidat za čtyři roky 170 miliard korun?

Ale to jsou hausnumera, která nemají žádné opodstatnění.

HN: Ale mají.

V programu žádných 15 tisíc nenajdete.

HN: Tak proč jste na konferenci o důchodové reformě o zvýšení důchodů na 15 tisíc mluvil?

To byla jedna z možností, jak se může důchod vyvíjet v případě vysoké inflace. To není žádný programový cíl. Jako úvahy na konferencích jsou různé.

HN: A proč jste tedy na důchodové konferenci říkal, že chcete do roku 2014 zvýšit důchod na 15 tisíc?

No vidíte, vždyť by o tom nikdo nenapsal, kdyby tam taková zmínka nepadla.

HN: Takže jste to řekl jen proto, aby se o tom psalo?

Ale, neřešme to.

HN: Ale my bereme slova pronesená na oficiálních programových konferencích vážně?

Ale vy berete od nás všechno vážně.

Že to zní jako dva pokusy o diskusi s naprostým debilem? Ano, jednalo se o Paroubka a Škromacha.

Nicméně, jak dokazují předvolební průzkumy, zvolenou taktikou zacílili pánové na své voliče velmi trefně. Preference rostou…

Myslím si, že diskuse na našich mainstreamových zpravodajských serverech by se měly dostat do Guinessovy knihy rekordů coby místo s největší koncentrací blbosti na světě.

Je pravda, že autoři článků tomu často pomáhají, viz třeba: Češi málo utrácejí. Pomohla by vyšší mateřská a třinácté důchody. Teze, že vezmeme-li některým lidem peníze a některým jiným jich část dáme, suma utracených peněz v ekonomice se významně zvýší, je hodna myšlenkových velikánů typu V. I. Špidly, ale od redaktorů Hospodářských novin bych ji až doteď fakt nečekal.

Diskuse se pak hemží výplody ještě větších myšlenkových velikánů: prý máme ten kapitalismus, co jsme ho chtěli a za komunistů to bylo tak a tak. Sice nevím, jak to souvisí s tématem, ale zřejmě to ti lidé prostě jen píší všude.

Ty tendence nadávat na ten náš kapitalismus mě nepřestávají udivovat. Nemyslím si, že by se stav, kdy stát přerozděluje nějakých 70 % HDP a reguluje snad všechny oblasti našeho života, dal nazývat kapitalismem. Takoví lidé mi připadají, jako by na krajíci celozrnného chleba hustě namazaného sádlem ukazovali, jak moc je celozrnné pečivo nezdravé a pro zlepšení by jej tím sádlem chtěli namazat ještě víc.

Ale co já vím, třeba tam většinu těch blbostí píšou placení diskutéři. Pořád by to bylo lepší, než kdyby takhle blbá byla fakt většina národa.

Úcta k soukromému vlastnictví se u nás moc nenosí. Aby taky ano, když bylo soukromé vlastnictví desítky let likvidováno a dodnes u nás v parlamentu sedí strana, která má jeho likvidaci ve svém programu.

Chápu tuto neúctu z hlediska politiků: pro ně je dobré, když si občan nevyskakuje a nic nevlastní. Chápu ji nicméně i z hlediska značné části prostého lidu. Prostý lid také často nic nemá a na ty, co mají, je třeba si došlápnout.

A tak se u nás může stát, že člověk umístí na svůj chodník své auto (na protest proti úřednictvu, které chce vybírat poplatky za „oficiální“ parkování) a strhne se mela.

Politik blábolí: „Kdyby tam stál tři dny, chápal bych to. Ale odsaď pocaď!“ Ano, takhle nějak to u nás se soukromým vlastnictvím funguje. Něco si kup, plať z toho daně, ale používej to odsaď pocaď.

Prostý lid reaguje po svém a vozidlo postupně demoluje. Jsem zvědav, kdy nám někdo přijde zdemolovat vybavení bytu, protože má o užití tohoto prostoru jiné představy.

No a cenu pro největšího blbce diskuse vyhrává jakýsi soudruh se svou tezí, že si u nás kdejaký „hurákapitalista“ myslí, že si se svým majetkem může dělat co chce. Tak to vidíte, každý, kdo něco vlastní, je tenhlecten hurákapitalista a měl by se nás, poctivejch vopčanů, ptát, co se svým majetkem může dělat.

Tříčlenná rodina žije v autě na parkovišti v Kolíně (1, 2).

Co jiného by ještě mělo být důkazem toho, že koncept tzv. sociálního státu k ničemu není? Na jedné straně armády profesionálních chudých s domácími kiny, cigaretami a alkoholem za sociální dávky (a samozřejmě vypasení sociálně smýšlející politikové žijící v luxusu), na straně druhé řada lidí, kteří by bezpochyby pomoc zasloužili, leč nemají (dle nějakých úřednických tabulek) nárok.

Ale prostý lid to (jako obvykle) chápe zcela jinak – stačí nahlédnout do diskuse novinkách:

• může za to prý jakýsi kapitalismus – kdo ví kde ho u nás viděli
• stát by měl to a to, zejména se o ně starat – ale vždyť stát si na to již bere cca 70 % mých příjmů, a pořád to jaksi nestačí – to si má brát ještě víc?
• zlatý komunisti – to se o podobných případech nesmělo psát a tak to neexistovalo

Sakra, to jsou všichni fakt úplně blbí? No ale asi ano.

Co je na podobných případech (a reakcích lidu k nim) vidět fakt dobře, je to, jak nás stát už dokonale odnaučil se o sebe starat a do značné míry i samostatně myslet.

Z původního šlechetného „někdo se má špatně, měl bych mu pomoci“ se stalo „stát se musí postarat, jen ať nemusím něco dělat a ať to zaplatí někdo jiný“. A čím hlasitěji je to vykřičeno, tím solidárněji se dotyčný cítí.

Je děsně moderní nadávat, jak se od sebe lidsky vzdalujeme, ale že právě sociální stát je jednou z hlavních skutečných příčin, si uvědomuje málokdo.

PS: Pro účely článku jsem odhlédl od faktu, že zmíněná rodina na fotkách příliš pracovitě ani inteligentně nevypadá a také od toho, že jim ubytování (byť asi nepostačující) bylo nabídnuto.

Volič levice žije ve zvláštním světě. V úplně jiném než já (ačkoliv na ulici nebo v tramvaji se občas potkáme).

Žije ve světě, kde jde-li na úřad, ochotná paní u přepážky bleskurychle splní všechna jeho přání, zatímco v soukromé firmě ho seřvou a vymyslí si milion důvodů, pro které mu nemohou v ničem vyhovět.

V tomto světě vás České dráhy vždy přepraví včas moderní soupravou za levné jízdné, zatímco soukromý autobusový dopravce vás poveze sto let starou kraksnou za jízdné mnohem dražší a ještě nedojedete do cíle včas (nebo vůbec).

Pro servírku v hospodě, která vás polije pivem, požadujete vyhazov na hodinu, ale kdyby se něco podobného stalo vám samotnému, tak by to nešlo – máme přece právo na práci a jistoty.

V levicovém světě se také mnohem lépe krade z toho mála, které by přerozděloval skutečně pravicový politik než z téměř 70 % HDP, které přerozděluje ten levicový. Boubelatý levicový politik se o občana vždy jen řádně stará a když se mu najde něco za nehty, je to vždy způsobeno provokací pravice, která by ráda zhatila náš socialismus.

Člověk sám sice skoro na nic nemá peníze (dálnice, policie, soudy, atd.), stačí však aby je dal státu, ten si jich část nechal a ejhle – najednou je na všechno.

O peníze (a majetek obecně) se v báječném světě levice ostatně vždy nejlépe a nejefektivněji stará někdo, komu nepatří a kdo za něj nenese odpovědnost.

Ti, kteří chtějí žít za peníze druhých a na všechno možné si činí nárok, jsou pro voliče levice sympatičtí přátelé, zatímco ti, kteří deklarují svoji soběstačnost a pomyslet na nárok na peníze někoho jiného by je ani nenapadlo, jsou vnímáni jako hnusní zloději.

Nejlepší na levicovém světě je ale to, že je tam spousta věcí zdarma. Zdravotnictví roste na stromech, školství v lese, v potocích teče místo vody mléko do škol. Stačí si to jen vzít. Samotný levicový občan by ale paradoxně zadarmo nikdy nepracoval.

Fyzikální zákony mohou být přehlasovány, dokonce se povedlo rozchodit i perpetuum mobile: když vezmeme lidem peníze a trochu jim jich pak vrátíme formou sociálních dávek, nastartujeme masívní hospodářský růst.

Těch roztomilých paradoxů by asi šlo najít ještě mnoho, můžeme pokračovat v diskusi

Když si každý měsíc vydělám nějaké ty peníze, téměř 50 % z nich mi ihned odebere stát a říká tomu buď pojištění (jako bych podepsal nějakou pojistnou smlouvu) nebo daně (jako bych mu ty peníze dával).

Když si za ten zbytek chci něco koupit, odvedu dalších až 19 % DPH. Když si koupím něco, co bych si dle státu zřejmě kupovat neměl (nemovitost, alkohol, pohonné hmoty), jsem pokutován další daní.

Zkrátka, subjektivně mi připadá, že mi ten stát bere nějak moc peněz. Bije to do očí ještě mnohem víc, když to srovnám s tím, co za tyto peníze dostávám zpět.

Vše, co je v režii státu (a dalších veřejných rozpočtů), je přitom dlouhodobě podfinancováno (resp. alespoň to o sobě tyto resorty tvrdí). Týká se to třeba školství, veřejné dopravy, zemědělství a samozřejmě zdravotnictví.

Také nemám pocit, že by se blaho sociálního státu obracelo výhradně na ty, kteří pomoc skutečně potřebují. Často čteme, že ten a ten invalida (který za své problémy opravdu nemůže) na pomoc od státu nedosáhne, neboť dle různých úřednických tabulek a nařízení prostě nemá nárok. V případě, že léta pracujete a pak práci ztratíte, s vámi stát jedná stejně jako s individuem, co nepracovalo nikdy a na tzv. sociálním pojištění neodvedlo ani korunu.

Je třeba si přiznat, že skutečným cílem pomoci sociálního státu jsou téměř výhradně jeho strůjci (a zároveň dojiči – politikové a úřednictvo) a pak různé nátlakové skupiny, které si svá „práva“ umí vyřvat, jelikož jsou mediálně z jakýchsi důvodů zajímavé (a samozřejmě i další vychcánci).

Škoda, že si to nepřizná i většinový volič, který na sociálním státu z mně neznámých důvodů trvá a své rozhodování ve volbách tomu přizpůsobuje.

Prostý volič na to ale jde jinak: sociální stát považuje za dobrou věc a problém vidí pouze v několika drobnostech. Kdyby na to šlo víc peněz, říká si, bude na všechno. Zřejmě nikdy nic neslyšel o tom, jak fungují černé díry. Navíc, stát už se velmi blíží limitu, co vůbec lze na daních vybrat (hostitel trpící parazitem prostě nevydrží cokoliv). Někdy si také pomyslí, že by to řešili slušní politikové, leč opět je nezvolí.

Živit sociální stát se současnou efektivitou a za současné peníze mi připadá, jako bych každý měsíc utratil 65-70 % rodinného rozpočtu za sádrové trpaslíky na zahrádku a doma si je skládal v obýváku. Jasně, za své peníze si nikdo kraviny kupovat nebude, ale za cizí je to tak snadné…

Placení ultralevicoví diskutéři obohacují zpravodajské servery pozoruhodnými žblepty. Co na tom, že logický spor v nich jde najít velmi rychle; prostý lid se svým IQ na vrcholu Gaussovy křivky ho rozhodně neodhalí.

Jelikož se blíží 17. listopad, tematika je jasná: velebení komoušů. Hitem je třeba tohle: „Všude v obchodech spousta zboží – i za první republiky tomu tak bylo, ale lidé na to neměli, stejně jako dnes.“

Kdyby se nad tím každý ten obyčejný poctivý (a kdo ví co ještě) občan zamyslel, možná by mu došlo, že tady něco nehraje. Když lidi na něco nemají, proč by zde existovalo tolik obchodů, které toho něčeho budou mít plné regály? Skladování něčeho, co se neprodává, je velmi drahé. Obchod, který nemá komu prodávat, zkrachuje.

Ve skutečnosti to, že jsou obchody plné zboží, naopak dokazuje, že se to zboží prodává velmi dobře a že naše životní úroveň je relativně vysoká.

Realita, kdy zákazník nemá na nákupy, totiž vypadá tak, že je obchodů málo a nic moc v nich není (možná občas něco, nárazově). Řada lidí si to snad ještě pamatuje…