Existuje silný vztah mezi stavebním spořením, bytovou výstavbou a nezaměstnaností ve stavebnictví. Při zkoumání tvorby pracovních míst v bytové výstavbě se ukázalo, že jedna miliarda státní podpory podpoří vznik zhruba 251 pracovních míst.

Pronesl jakýsi moudrý pán.

Škoda, že ještě nevyzkoumal, kolik pracovních míst zanikne v souvislosti s výběrem daní na onu miliardu.

I kdyby státní stavební spoření skutečně tolik nových pracovních míst vytvářelo (což nelze přesně prokázat), lze dovodit, že míst zaniklých kvůli daním bude stejně, ba nejspíš i víc. A to prostou nemožností existence perpetuum mobile.

Tentokrát nás čekají volby do městských zastupitelstev; rozhodování je tedy o něco těžší než v červnu. Ale něco jsem přece jen vymyslel.

Bydlím v Brně a volí se zde jednak do zastupitelstva městské části a druhak do magistrátu.

Na kandidátkách do městské části znám asi jen dva lidi (bydlím zde nepříliš dlouho). No budiž, ale co ten zbytek? Nakonec to asi udělám takhle: diskvalifikuji ty nejhorší strany (přinejmenším komouše, socany, zelený a věci fašistické) a ze zbytku kandidátů označím ty, které neživí stát (ještě, že tam to povolání mají). Je to logické – když je někdo na státu existenčně závislý, velmi pravdě bude hájit jeho zájmy (které jsou zcela protichůdné zájmům mým).

Na plachtě s kandidátkami do magistrátu znám těch lidí víc. Bohužel většinou v nějakých negativních souvislotech (např. Martin Ander, Roman Onderka). Naštěstí zde kandidují Svobodní, byť jen v počtu pár kusů. Zbytek asi zase vyřeším metodou z minulého odstavce.

A ještě se u nás volí do senátu. To je taky vesměs hustej materiál.

Socani už asi tři měsíce straší s billboardem a dědkem, který slibuje zachování pracovních míst. Jelikož vždy, když socan zachraňoval pracovní místa, tak výhradně úřednická, je jasné, že ze mne nic mít nebude.

MUDr. Vorlíček z Masarykova onkologického ústavu by zněl i docela dobře, nebýt toho, že kandiduje za rádoby pravicovou stranu a všude slibuje, jak se o mě bude starat. Sakra, to snad ne!

Lidovci a ODS nabízejí nějakého svého věrného straníka a o komouše nebo véčkaře fakt nestojím.

Našel jsem tam nicméně JUDr. Jana Kuxe (za Suverenitu). Je to historik, právník, spisovatel a vlastenec a třeba tady si o něm můžete něco přečíst. Myslím si, že přesně takoví lidé by v senátu měli sedět…

Firma, která si říká stát, svým akcionářům (daňovým poplatníkům) příliš nevydělává. Ba každoročně zatíná sekeru více než 100 miliard hluboko. Akcionáři nemohou jednoduše přestat akcionáři být, protože je k tomu stát nutí.

Zajímavé. Normální firmu by akcionáři poté, co 10 let prodělávala, dávno prodali, nebo by ji dávno donutili fungovat lépe. Daňoví poplatníci coby akcionáři nic nezmohou, neboť stejné hlasovací právo mají i ti, co žádné akcie nevlastní (a dokonce i ti, kteří jejich majetek prožírají!).

Tito prožírači si na svou situaci již dobře navykli. Počáteční informace, že dostávají něčí peníze, se už dávno kamsi vytratila a nyní už to považují za neotřesitelnou jistotu. Ty peníze jsou prostě jejich. A tak dávat o něco méně sebevědomě a s jistotou interpretují jako ukrást.

To se děje právě teď, kdy se úředníci bojí, že neuživí rodiny. Rodina se zpravidla živí vytvářením nějakých hodnot. Živí-li někdo rodinu tak, že někomu jinému jím vytvořené hodnoty odebírá a část si ponechá, s uživením rodiny má pak nutně problém někdo jiný. A z jakého důvodu to má být zrovna úředník, který z tohoto souboje má vyjít vítězně?

Obecně se má za to, že stát je užitečný, protože… protože… protože je prostě užitečný. Málokdy bývá toto konstatování nějak argumentačně podpořeno a když už, tak poněkud hloupě ve stylu bez státu bychom byli nemocní, nevzdělaní apod.

Opět si však potvrzuji svůj názor, že to prostě není pravda. Něco, co jen neustále generuje dluhy bez reálné vyhlídky na zlepšení, prostě užitečné není. Státních zaměstnanců máme oproti roku 1990 dvojnásobek, to vše při značném technickém pokroku. Je to, jako by třeba firma Intel vyráběla stále dražší a méně výkonné procesory (stále méně efektivními výrobními procesy) a byla by násilně držena při životě. Mělo by to nějaký smysl?