Dle mých zkušeností si spousta lidí tak trochu plete pojmy právo a nárok.

Jak to chápu já: mám-li na něco právo, tak mi v tom něčem nikdo nesmí bránit. Například právo na život – nikdo mě nesmí zabít. Neplatí však, že by mi tento život někdo musel aktivně zajišťovat a třeba financovat. To už by byl nárok.

Právo na něco může mít každý, nárok zpravidla vzniká až uzavřením nějaké smlouvy. Třeba nárok na bochník chleba: mám jej tehdy, zaplatím-li za něj pekaři. Právo koupit si chleba má přitom zcela jistě každý – bylo by nepřijatelné jít za někým a v koupi chleba mu bránit.

Spoustu práv nám zaručuje Listina základních práv a svobod. Problém řady lidí je však ten, že práva v ní definovaná chápou jako nároky. A v řadě případů tomu tak (díky posvěcení státu) skutečně je. Třeba pokud jste daňový poplatník, řadě lidí financujete jejich nároky na zdravotnictví, školství, přepravu do Horní Dolní a podobně.

S tímto souvisí ještě jedna věc: práva jsou věcí, v níž bychom si skutečně měli být všichni rovni. V nárocích až tehdy, splníme-li podmínky smlouvy, jejímž uzavřením nám dotyčný nárok vzniká.