Dost lidí, kteří přemýšlí nad různými soudobými problémy, je přesvědčeno o tom, že jejich příčinou je příliš málo demokracie. Tedy, že hlasujeme o příliš málo věcech a neškodilo by nám ročně pár referend navíc.

Já si to nemyslím. Naopak jsem přesvědčen, že hlasujeme o příliš mnoho věcech (samozřejmě, prostřednictvím voleb). Kdyby se hlasovalo o tom, co budou mít lidé k jídlu a v kolik budou chodit spát, asi by to přišlo každému divné, byť by to samozřejmě bylo naprosto demokratické.

Když se ale hlasuje o tom, co se pořídí za nadpoloviční většinu mého výdělku, skoro nikdo se nad tím nepozastaví. A tak je za to jednou pastelkovné, podruhé zvýšené přídavky na děti (a pokaždé zbohatlý politik).

Všeobecně se má za to, že čím víc bude demokracie, tím lépe a tím budeme dokonce svobodnější. Není to ale pravda, demokracie není svoboda, je to jen jeden z mnoha typů diktatur, a to sice diktatura většiny (nebo chcete-li, průměrnosti).

Nemělo by se tedy zapomínat na základní pravidlo: nehlasovat o tom, do čeho nikomu nic není.

Soudruh Seďa je zapálený sociální demokrat a tak bloguje (co kdyby to přineslo nějaké hlasy). Je to přesně ten typ socana, u kterého si nejsem úplně jistý, jestli tomu všemu fakt věří, nebo to jen klasicky předstírá pro svůj prospěch. Možná tam ale trochu té víry bude, protože v jeho článcích lze spatřit náznaky určité naivity, která je u ostřílených socialistických byznysmenů typu Paroubka nebo Ratha naprosto nemyslitelná.

Blogy řady podobných soudruhů mám ve své RSS čtečce proto, abych věděl, co se nepříteli zrovna honí hlavou, ale samozřejmě i jako zdroj poměrně kvalitní zábavy.

Zrovna Seďa to druhé splňuje beze zbytku. Nedávno například s ohromující upřímností hodnotil politiku ČSSD (viz třetí odstavec).

O víkendu zase mudroval o dluzích a chudobě. Škoda, že si zřejmě neuvědomuje, že právě dluhy jsou jednou z hlavních příčin chudoby (jelikož úroky se prostě platit musí a nic z toho není, zvlášť pokud se půjčka projedla).

Připomíná, že česká levice prý hájí zájmy starobních a invalidních důchodců, zaměstnanců, sociálně slabých a nezaměstnaných, drobných živnostníků či české inteligence. Tak vida, už není pracující inteligence, ale česká. Myslím si ale, že soudruh Seďa lže. Jsem zaměstnanec a asi i ten český inteligent (ježišmarja, to je neštěstí), ale v životě jsem si nevšiml, že by levice hájila moje zájmy. Nejsem si tím ostatně jist ani u těch nezaměstnaných. Jejich hlavním zájmem logicky je najít si práci, v čemž jim levice vytrvale hází klacky pod nohy.

Seďa má taky smůlu, že jsem si nějak nevšiml těch kvalitních veřejných služeb, o které se jeho strana během mnohaletého vládnutí tolik zasazovala. A vůbec, jelikož se celým jeho článkem nese myšlenka, že je fajn zadlužit se, když to sníží chudobu, zajímaly by mě dvě věci: jak dluh snižuje chudobu, a jak ji snižuje socialistické přerozdělování. Seďa ani jiní politikové hodnoty nevytvářejí, takže podle mne chudobu nijak snížit nemohou (maximálně ji přesouvají a reálně samozřejmě dost prohlubují).

Zajímavá je i teze, že taktikou české pravice je, aby levicoví voliči k volbám nechodili. Nějak jsem si toho třeba u SSO nevšiml; ale možná myslí pravicí ty druhé socany. Nicméně ani netuším, jak by to ta pravice měla dělat; patrně vypsala nějaké sociální dávky, za které mohou voliči levice vycestovat na dovolenou, aby nešli k volbám.

Čtěte Seďu, je to sranda…

Přináším mírně upravenou podobu mého virtuálního volebního programu. Je o něco radikálnější než minule, byť stále poměrně umírněný

Práce a sociální věci

1. Zrušení veškerých socialních dávek, přídavků, podpor v nezaměstnanosti apod. Nahrazení jednou univerzální dávkou v hmotné nouzi, kdy by stát dorovnával lidem příjmy na životní minimum (při jeho stanovování by se bral ohled na počet lidí v domácnosti a započítavaly by se až 3 děti).
2. Zrušení úřadů práce, ponechání informačního systému pro nabídku a poptávku pracovních míst.
3. Státní sociální a důchodové pojištění (resp. daň) by přestalo být povinné a zůstalo by pouze dobrovolnou variantou. Kdo by chtěl, nechť se zajistí, jak sám uzná za vhodné.

Finance, daně

1. Zrušení daně z příjmů (zaměstnanců). Zamýšlený efekt: stát by ušetřil na úřednících, snížila by se nezaměstnanost, lidem by zbylo více peněz, které by utráceli (a jejich část by se tedy vrátila formou DPH), více by rostl HDP (na kterém závisí příjmy z daní více než na konkrétní procentní sazbě).
2. Zrušení dědických daní, daní z převodu nemovitostí apod. a související restrukturalizace finančních úřadů.
3. Maximální možné zjednodušení podnikání. Nebránil bych se ani úplnému zrušení povinnosti mít živnostenský list – podnikání by mělo být přirozeným lidským právem.
4. Přísný audit různých dotací, příspěvků, atd. – tedy všech aktivit, na které dává stát peníze; rasantní úspory. Na co nejsou peníze, to holt nebude (naše rodinné rozpočty také tak fungují).
5. Nutnost vyrovnaného (nebo přebytkového) státního rozpočtu bude zakotvena v ústavě. Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit dávat každý rok desítky miliard pouze na úroky státního dluhu.

Státní správa

1. Co nejvíce agendy nahradit chytrými informačními systémy, regulace stavu úřednictva. Je levnější přenášet a archivovat bity než  kilogramy papíru. (Dle hrubého odhadu 95 % věcí, které jsem za poslední rok vyřizoval na úřadech, by šlo vyřídit přes internet.)
2. Všude zavést hierarchickou strukturu řízení zaměstnanců, zrušit platové třídy a nahradit osobní mzdou.
3. Úředník je osobně odpovědný za následky svých rozhodnutí. Tedy takové ty různé pokuty za předražené zakázky a další vědomé pochybení by neplatil stát státu, ale vždy úředník, který to podepsal (a velmi pravděpodobně za to dostal odměnu).
4. Ve státní správě smí pracovat člověk, který již nejméně rok pracoval v soukromé firmě nebo podnikal (a má tedy alespoň hrubé představy o světě, kde se peníze musí nejprve vydělat).
5. Jakákoliv volená funkce je jen pro občany starší 40 let. Politika by měla být jakýmsi vrcholem kariéry lidí, kteří už něco dokázali, ne rychlým výtahem ke kariéře a moci.

Volební systém

1. Snížení limitu ve volbách do poslanecké sněmovny z 5 % na 0,5 % (odpovídající jednomu křeslu).
2. Možnost volit až 3 různé osobnosti, klidně z různých stran.

Zdravotnictví

1. Státní zdravotní pojištění (resp. daň) nebude povinné pro ty, kdo si sjednají jeho komerční obdobu.
2. Stát by stanovoval ceny léků, dostupnost úkonů apod. pouze pro své pojištěnce (ti by se záhy divili, proč to ti ostatní mají levnější).
3. Běžné zdravotní úkony (dejme tomu do 1000 Kč) hradí pacient v hotovosti; pokud chce, přeposílá fakturu své zdravotní pojišťovně k následnému proplacení.

Průmysl, doprava

1. Postupná privatizace ČD.
2. Možnost stavby soukromých silnic a dálnic (čemuž by se dobře pomohlo tím, že by stát přestal budovat ty své, předražené).
3. Liberalizace a privatizace energetického průmyslu.
4. Privatizace dalších státních podniků (kde je to jen trochu možné).

Zemědělství

1. Konec dotování výroby biopaliv.
2. Zvážil bych i úplný konec dotování zemědělců. Je to nepopulární téma, ale zastávám názor, že za kvalitní produkci si lidé rádi připlatí a tu tuctovou klidně dovezeme odjinud ve stejné kvalitě. A jsou-li někde ochotni to dotovat a nám to levně vozit, ať tak činí. Mezi našimi zemědělci by se aspoň oddělilo zrno od plev.

Kultura, školství

1. Vrácení církevního majetku a okamžité ukončení dotování církví ze státního rozpočtu.
2. Rychlý přechod z veřejného financování na školné u VŠ (časem zvážit i pro zbytek škol).
3. Základní vzdělání by nezahrnovalo pouze umět nazpaměť násobilku a vyjmenovaná slova, ale též jakousi výchovu k samostatnému a logickému myšlení při řešení životních situací (např. proč je fakt hloupý nápad půjčit si na mikrovlnku u HomelessKreditu apod.).

PS: Jsem si vědom i toho, že můj program obsahuje plno různých restrikcí, které nejsou příliš pravicové. Proto taky v úvodu píšu, že je to ještě velmi umírněné. Byť i tak prostým lidem naprosto nepřijatelné.

Stát má málo peněz (což má pořád, ale teď má zřejmě ještě o něco méně). Což o to, řada lidí má poslední dobou méně peněz než obvykle. Málokdo má ale tu drzost, aby místo uskromnění šel okrást třeba sousedy.

Našemu státu to nečiní problém. Ministr financí soudruh Janota se netají tím, že se budou muset zvyšovat daně. Tento pán je mezi lidem docela oblíben (díky svému úspornému balíčku, kdy navrhl utratit v příštím roce jen o něco víc než letos). Média nám zpravidla předkládají pouze jeho fotky bez rukou, aby nebylo vidět, že nám jimi šmátrá po kapsách.

Někdy mám pocit, že tihle vysocí úředníci stihli vychodit jen první stupeň základky. Sčítat, odčítat, násobit a dělit jim docela jde, ale přemýšlet o tom a vidět souvislosti, to už je nad jejich síly. Vidí pouze jednoduché rovnice ve stylu: když nám každý dá x peněz, stát dostane y, což je málo. Kdyby dal každý x + n, stát by dostal z, což už nám teda pro tentokrát stačí. Co už ale nevidí, nebo možná nechtějí vidět, že když mají lidé odvést na daních o n více, budou se všemožně snažit své daně optimalizovat. Navíc zdanění práce jde přímo proti hospodářskému růstu (který jako jediný může skutečně ekonomiku vyvést z krize). Takže své z stát stejně nejspíš nedostane. Ale v tabulce to vyšlo, tak co.

Stát je jako firma, které se za požadované peníze (daně) nedaří moc prodávat své služby. A chce to řešit tak, že své služby zdraží (aby jich prodala ještě méně). Když jsme v různých firmách řešili, jak něčeho prodat více, nikdy jsme to nezdražovali. Tomu, že by taková logika mohla fungovat, totiž věří jen stát a úřednící s myšlením z té základní školy (kteří za svá rozhodnutí nenesou zodpovědnost).

Napadla mě ještě jedna věc. Různí státní zaměstnanci hrozí stávkou několikrát do roka, kvůli každému náznaku omezení těch svých jistot. Co takhle stávka daňových poplatníků? Neměli by spíše oni na ni skutečně právo?

Dle mých zkušeností si spousta lidí tak trochu plete pojmy právo a nárok.

Jak to chápu já: mám-li na něco právo, tak mi v tom něčem nikdo nesmí bránit. Například právo na život – nikdo mě nesmí zabít. Neplatí však, že by mi tento život někdo musel aktivně zajišťovat a třeba financovat. To už by byl nárok.

Právo na něco může mít každý, nárok zpravidla vzniká až uzavřením nějaké smlouvy. Třeba nárok na bochník chleba: mám jej tehdy, zaplatím-li za něj pekaři. Právo koupit si chleba má přitom zcela jistě každý – bylo by nepřijatelné jít za někým a v koupi chleba mu bránit.

Spoustu práv nám zaručuje Listina základních práv a svobod. Problém řady lidí je však ten, že práva v ní definovaná chápou jako nároky. A v řadě případů tomu tak (díky posvěcení státu) skutečně je. Třeba pokud jste daňový poplatník, řadě lidí financujete jejich nároky na zdravotnictví, školství, přepravu do Horní Dolní a podobně.

S tímto souvisí ještě jedna věc: práva jsou věcí, v níž bychom si skutečně měli být všichni rovni. V nárocích až tehdy, splníme-li podmínky smlouvy, jejímž uzavřením nám dotyčný nárok vzniká.