Poslední dobou jsem (byť někdy mírně zprostředkovaně) učinil pár zkušeností s úřady práce.

Zejména ten brněnský je fakt síla. Smradlavá budova, kde se to od ranních hodin plní vesměs od pohledu nezaměstnatelnými lidmi, kteří vám vdechují výpary rumu do obličeje. Občas si zahuhlají vychlastaným hlasem, jak moc je sere, že tam musí čekat.

Jste-li nezaměstnaný, musíte se na úřadu práce registrovat. Hledání práce v podání tohoto úřadu vypadá následovně: úřad si vás periodicky zve a na každé schůze vám všemocná úřednice jen sdělí, kdy máte přijít příště.

Neznám osobně nikoho, komu by úřad práce skutečně práci našel. To by ještě nebylo nejhorší, kdo by to ostatně od úřadu čekal, že. Za nejhorší považuji to, že když už si sami práci seženete, hází vám ještě úřednická vrchnost klacky pod nohy a dělá průtahy například s vydáním potvrzení o evidenci apod. Člověk se pak ani moc nediví třeba tomuhle.

Když se nad tím ale zamyslíte, je to přece logické. Kdyby byli všichni zaměstnaní, nebylo by třeba úřadů práce. Proto je v zájmu všech zdejších ouřadů, aby byla nezaměstnanost stabilní. Podobně jako je v zájmu policie, aby bylo hodně kriminality. Když se tyto logické zájmy ještě dají dohromady s typickými schopnostmi některých státních zaměstnanců, dějí se zajímavé situace.

Zkrátka a dobře, abych připomněl část mého virtuálního volebního programu, úřady práce považuji za zcela zbytečné a neváhal bych je zrušit.