Nedávno jsem stál chvíli ve frontě v nějakém řeznictví. Tu vypasená paní přede mnou pronesla: „A pak, že fronty byly jen za komunistů“. A rozhlédla se vyčítavě po obchodě (asi jako že jsme zrušili tenhlecten komunismus kvůli frontám, přitom na frontu semtam narazíme stále, takže jsme jí ho přece mohli nechat), až mě málem trefila jednou ze svých brad.

Moc jsem ten argument nepochopil, připadlo mi to jako velebit dobu ledovou, protože dnes ráno byl přece taky přízemní mrazík, tak co.

Paní má pravdu v tom, že se s frontou semtam setkáme i dnes, ale

• není to tak vždycky,
• můžeme jít jinam,
• málokdy je ona fronta způsobena státem / politickou stranou a debilním centrálním plánováním.

Takže jsem asi paní zklamal, že jsem se na ní jen trpně pousmál; ostatně – ani nikdo jiný se na udičku nechytil a nepřitakal, jak byli ti komunisti zlatí.

Poučení je takové, že zase vím o něco líp, jak funguje logika a argumentace prostého lidu, byť ji do detailů asi nikdy nepochopím. O obojím je i tenhle pěkný článek o kašparech.