Snad ve všech fungujících systémech je to tak, že rozhoduje ten, kdo platí (Ivan Horník to uměl říci i peprněji). Je to logické: mám-li peníze, sám nejlépe rozhodnu o tom, jak je investovat a sám za to nesu zodpovědnost. A právě díky této zodpovědnosti se snažím rozhodovat dobře a efektivně.

Umíte si představit situaci, že by podnikatel rozjel za 10 milionů firmu, nabral 5 zaměstnanců a ti by měli právo si odhlasovat, že budou chodit do práce hodinu denně, nic nedělat a brát sto tisíc měsíčně (a ještě nadávat na ty nahoře, že těch peněz mohli pustit trochu víc)? Asi ne, takovou situaci zřejmě všichni vnímáme jako velmi absurdní.

Stačí však, abychom uvažovali na státní úrovni a najednou už ten samý jev nijak absurdní není (alespoň pro většinu obyvatel). Náhle je možné, že ti co k chodu společnosti přispívají málo nebo vůbec, mají pravomoc činit rozhodnutí stejně jako ostatní, a dokonce bez jakékoliv zodpovědnosti. Vznešeně tomu říkáme demokracie a všeobecné volební právo a lpíme na tom, ačkoliv nám to přináší jen neefektivitu a výskyt různých dojičů (dnešního) socialismu.

I stát, aby byl efektivní, by měl fungovat na principech, které efektivitu přinášejí. Tedy, aby rozhodoval ten, kdo platí a také nesl za svá rozhodnutí zodpovědnost. Jenže co s tím, na volební cenzus se nikdo oficiálně ani nedovolí pomyslet (už slyším to hýkání o diskriminaci).

Možná by stačilo mít stručnou, ale silnou ústavu, která by prostě nedovolila státu financovat určité skupiny obyvatel z peněz daňových poplatníků. Ale jsme zase u toho – kdo by ji odhlasoval, když by na tom šlo pak méně profitovat…