Když někomu tvoříte software na zakázku, tak ten software může být kvalitní, levný nebo dodaný rychle. Obecně se má za to, že najednou lze splnit pouze dva z těchto požadavků. Můžete mít tedy software levný a dodaný rychle, ale nebude kvalitní; nebo třeba kvalitní a dodaný rychle, ale rozhodně nebude levný.
A ono to podobně funguje ve všech oborech. Zdravotnictví nebude výjimkou.
I zdravotnictví by mohlo být kvalitní a dostupné, ale nebylo by v tom případě zdarma. Kvalitní člověk zadarmo nepracuje, a nějaké státní tabulkové platy ho též příliš nepřitahují. Může to dělat z nadšení, to ano, ale takových lidí neseženete tolik, aby se dalo hovořit o dostupnosti.
Bude-li zdravotnictví kvalitní a zdarma, nebude rozhodně dostupné. Na operace se bude čekat, pacienti budou ve velkém uplácet, aby čekali dva měsíce a ne rok a půl. S nedostupností souvisí na druhé straně samozřejmě velké plýtvání. Představte si třeba situaci, že bude v obchodě zdarma maso. Maso byste sehnali jen vzácně, zatímco důchodkyně, které by měly čas stát na něj frontu ráno v šest, by ho doma měly metráky. Následně by to nějaký úředník začal regulovat a vznikaly by zase problémy nové, vyžadující další regulace. Tak nějak to u nás ve zdravotnictví „funguje“.
No a pokud bude zdravotnictví zdarma a dostupné, nebude rozhodně kvalitní (až na výjimky). Leda by ho stát dotoval tak masívně, že by se zdanění práce muselo blížit devadesáti procentům.
I tak si ale řada lidí myslí, že zdravotnictví zkrátka musí všechny tyto podmínky splňovat (a někteří to dokonce neváhají slibovat).