Když se soukromé firmě nedaří, neprodávají se její produkty a zisk začne klesat, zpravidla to ta firma řeší tak, že začne přemýšlet, jak získávat nové zákazníky, jak být úspěšnější a efektivnější. V praxi své produkty zlevní, zlepší je, prostě své možné zákazníky k nákupu motivuje. Řeší svůj problém kvalitativně (snahou o nové odbyty, rozvoj) a má velkou šanci na úspěch.

Když se nedaří státu, klesají výnosy z daní, tak to stát skoro vždycky chce řešit jejich zvýšením. Což je řešení kvantitativní, nepřinášející žádnou kvalitativní změnu. Úředník prostě jen spočítá, že když by od stejného počtu daňových poplatníků vybral o něco víc, že mu to vyjde, a je šťastný. To, že se zvýšením daní je část lidí přestane platit (skončí s podnikáním apod.), už ho nenapadne, nebo je mu to (v horším případě) jedno. Toto řešení šanci na úspěch nemá.

Ostatně, umíte si představit firmu, které se nedaří prodávat nějaký produkt, a ona to chce řešit tak, že ho zdraží (aby se prodával ještě méně)? Těžko. Stát to tak ale dělat chce a většině lidí to připadá naprosto normální.

Musím zde tak opět (a opět marně) vzpomenout na výrok W. Churchilla: „Kdo chce zdaňovat svou cestu z recese, připomíná člověka, který stojí v kbelíku a snaží se ho vyzvednout do výšky.“

PS: To, jaká sebranka chce nyní u nás daně zvyšovat, ostatně hovoří samo za sebe.