Pro ty, kteří ještě stále věří, že zdaníme úspěšné a začneme tak řešit astronomický státní dluh, jsem našel pěkné grafy. Hlavní jsou ty první dva.

Ukazuje se tam, že dluh držely na uzdě vlády zlého Klause a pak snad ještě ta Zemanova. Za V. I. Špidly to nějak uletělo, a to spolu s mírou zdanění! Za značného nárůstu daní se ještě takto zadlužovat, to je skutečný vrchol umění hospodařit. Vláda modrých socanů pak v nastoleném trendu víceméně pokračovala.

Kdybych znal nějakého věřícího sociálního demokrata, zeptal bych se ho, kam se ty vybrané a půjčené peníze (zejména z let 2002 – 2004) poděly. Kde je vidět něco hmatatelného, co se za ně pořídilo (nepočítaje samozřejmě Grossovy vily apod.).

Někdy fakt žasnu, o jakých kravinách jsou novináři schopni (a ochotni) psát.

Polský Microsoft upravil pro tamější podmínky původně rasově vyváženou fotku s (ženským) bělochem, černochem a asiatem. Udělal to asi proto, že v Polsku kupodivu není třetina lidí Afropoláky. Neviděl bych na tom nic podivného; kdyby česká firma lákala na inzerát, kde by byl od každé „rasy“ jeden zástupce, asi bych si taky klepal na čelo.

Ale on je z toho skandál. Microsoft byl nařčen z rasismu, omlouvá se, politicky korektní bloggeři to rozebírají a mají o čem psát.

Ach jo.

Pomáhat potřebným z vlastních prostředků a na základě vlastního uvážení je velmi šlechetné a neznám nikoho, kdo by proti tomu cokoliv namítal. Říká se tomu solidarita (pojetí solidarity v tomto smyslu se však postupně vytrácí).

Naproti tomu levicoví politikové si solidaritu představují jinak. Přesvědčují nás, že když nařídí pomoci určité skupině lidí z kapsy jiných, zasluhují za to přinejmenším stejné uznání, jako by pomohli ze svého (někteří ani neváhají to tak prezentovat). Proto se mi vždy otvírá kudla v kapse, když slyším nějakého vypaseného soudruha blábolit něco o tom, jak je jejich strana solidární. Není – solidarita je výhradně jev popsaný v prvním odstavci.

Levicoví politikové ovšem trpí ideou (získanou patrně aplikací pravidla podle sebe soudím tebe), že pouze dobrovolnými dary by se na všechny potřebné nevybralo. S tím lze souhlasit za předpokladu, že mezi potřebné řadí především sebe samé. Neboť aplikací ryze dobrovolné solidarity by se na různé vyžírky opravdu moc peněz nesešlo (ať už tím myslíme různé profesionální chudé zneužívající sociálních dávek, nebo politiky sedící na penězovodech na straně druhé).

Politik, který věří v ideu sociální rovnosti a chce jedněm brát a druhým dávat, je sice škodlivý, ale aspoň ho lze (částečně) tak nějak lidsky chápat. Mnohem větší pozor je ale třeba dávat na politika, který si na falešné solidaritě založil svůj byznys a dají se u něj pozorovat zásadní rozpory mezi slovy a činy. Třeba takový milionář volající po dani pro milionáře je podezřelý – a jeho chování svědčí o tom, že kontrolou nad vybranými penězi a korupcí získá značně víc, než na té prosazované dani sám odvede.

Oni jsou vůbec milionáři nalezlí do levicových stran krajně podezřelí. Chtějí-li být solidární, mohou tak činit sami a ze svého, jako tisíce dalších; vstupovat do rádobysolidární politické strany netřeba. Jejich zájmy jsou tedy jiné, než tvrdí svému voliči. Ten na to ovšem, k jejich radosti, ještě nepřišel…

Po letech vymýšlení různých (zbytečných) agentur a center pro začleňování, vymyslel teď Kocáb konečně to pravé, které všechny problémy s menšinami vyřeší.

A bude to za babku, jen 400 milionů každý rok. No nesdílíte se mnou taky tu radost, jak se levně a rychle (a téměř instantně) zbavíme všech problémů?

Navíc, jelikož se mě Kocáb vůbec neptal, jestli mu na to chci přispět, počítám, že to chce platit ze svého. Konečně bude užitečný.

Malý pokus o předpověď do budoucna: agentura bude založena, v roce  2011 skutečně získává celostátní působnost. Stojí víc než bylo plánováno, ale jen o slabých 50 %. Úředníci vesele úřadují, Kocáb o tom zprvu nadšeně básní. Jen těch problémů s menšinami nějak neubývá, spíš se dokonce zdá, že naopak. V roce 2013 mluví Kocáb o nové agentuře s novým názvem a prezentuje ji jako jediné možné řešení problému. Moc peněz na to nechce, 10 miliard ročně bude stačit…

Obyvatelům Zlína ráno připomněl (dosud) neznámý recesista doby minulé (a možná i budoucí). Jelikož je 21. sprna a navíc chvíli před zajímavými volbami, vidím to jako docela poučnou a přitom vtipnou věc.

Policisté i strážníci už zjišťují, pátrají, zkoumají, provádějí hmaty a chvaty a hází statisícovými pokutami. Nedivím se – proč by ostatně o policistech a výši jejich IQ kolovalo tolik vtipů, že? Sundat ty nálepky a zasmát se, to by bylo pod jejich úroveň.

Napadlo mě ale, že kdyby ten neznámý recesista udělal obdobnou věc poněkud dříve, tedy změnil začátkem 50. let minulého století ceduli Gottwaldov na Zlín, asi by se mu vedlo o dost hůř. Aspoň něco pozitivního.

Když se soukromé firmě nedaří, neprodávají se její produkty a zisk začne klesat, zpravidla to ta firma řeší tak, že začne přemýšlet, jak získávat nové zákazníky, jak být úspěšnější a efektivnější. V praxi své produkty zlevní, zlepší je, prostě své možné zákazníky k nákupu motivuje. Řeší svůj problém kvalitativně (snahou o nové odbyty, rozvoj) a má velkou šanci na úspěch.

Když se nedaří státu, klesají výnosy z daní, tak to stát skoro vždycky chce řešit jejich zvýšením. Což je řešení kvantitativní, nepřinášející žádnou kvalitativní změnu. Úředník prostě jen spočítá, že když by od stejného počtu daňových poplatníků vybral o něco víc, že mu to vyjde, a je šťastný. To, že se zvýšením daní je část lidí přestane platit (skončí s podnikáním apod.), už ho nenapadne, nebo je mu to (v horším případě) jedno. Toto řešení šanci na úspěch nemá.

Ostatně, umíte si představit firmu, které se nedaří prodávat nějaký produkt, a ona to chce řešit tak, že ho zdraží (aby se prodával ještě méně)? Těžko. Stát to tak ale dělat chce a většině lidí to připadá naprosto normální.

Musím zde tak opět (a opět marně) vzpomenout na výrok W. Churchilla: „Kdo chce zdaňovat svou cestu z recese, připomíná člověka, který stojí v kbelíku a snaží se ho vyzvednout do výšky.“

PS: To, jaká sebranka chce nyní u nás daně zvyšovat, ostatně hovoří samo za sebe.