Dnes se krátce zamyslím nad existencí minimální mzdy.

Většina lidí samozřejmě schvaluje, že je minimální možná mzda zákonem definována, ale je to opravdu dobrá věc?

Pokud vím, současná minimální mzda je 8000 Kč. Pro tuto hodnotu jsou celkové mzdové náklady zaměstnavatele (neboli také tzv. superhrubá mzda) 10720 Kč. Znamená to, že aby kdokoliv mohl být vůbec zaměstnán, musí svému zaměstnavateli vydělat měsíčně nejméně 10720 Kč. Jinak se takový člověk firmě nevyplatí a bude nezaměstnaný.

Jinými slovy, najdu-li člověka, který mi měsíčně vydělá deset tisíc a chtěl bych na jeho mzdu dát třeba osm tisíc, mám smůlu. Musel bych na ni dát 10720, což se mi nevyplatí. Onen člověk místo malého výdělku nebude mít ani práci.

Idea, že každá práce musí mít alespoň nějakou hodnotu (danou úředníkem), je lichá. Hodnotu práce určuje pouze ochota zaměstnavatele platit a ochota zaměstnance za tento plat pracovat. Je to jako kdyby stát definoval minimální cenu rohlíku. Kdyby pak z nějakého důvodu poklesla poptávka po rohlících, pekaři by je nemohli zlevnit pod určitou úroveň, i kdyby byli ochotni tak učinit. A přerazit tuto ochotu státním nařízením je podle mého nemorální a škodlivé.

Často někde čtu, jak je minimální mzda zoufale nízká a nedůstojná. Ale co jiného má efektivněji motivovat lidi k nějaké snaze, než to, že jim hrozí zoufalé situace? Někdy se zastánců vysoké minimální mzdy v diskusích ptám, jaká výše by je tedy uspokojovala, zda např. patnáct tisíc, dvacet tisíc… Odpověď už zpravidla nedostanu.

Starosti o výši minimální mzdy bych ještě chápal, kdyby skutečně platilo, že hodně zaměstnavatelů vykořisťuje a dá lidem jen tolik, kolik musí ze zákona. Ale to neplatí: dle statistik pracují za minimální mzdu 2 až 3 % lidí. A to se ještě vsadím, že půlka z nich bere něco bokem.

Jako perličku na závěr uvedu úsměvný názor, se kterým jsem se kdysi setkal. Ten člověk prosazoval i zavedení mzdy maximální, a to např. padesát tisíc. Vše, co by kdo dostával nad tuto hranici, by se mělo odvádět státu. Kdyby se něco takového skutečně zavedlo, kolika lidem by nějaká firma dala ten vyšší plat, když by věděla, že to půjde do černé díry státního rozpočtu? Správně, nikomu. Obcházelo by se to, jako všechna špatná (a tudíž zbytečná) státní nařízení.

Cílem médií je v první řadě generovat zisk svým majitelům. Toho dosáhnou nejlépe tak, že budou přinášet cenné informace čtenářům.

Teorie informací tvrdí, že informace je tím cennější, čím méně je jev jí popisovaný pravděpodobný. Když noviny napíšou, že zítra ráno vyjde Slunce, najde se patrně jen málo lidí, pro které bude tato informace přínosem (neboť pravděpodobnost tohoto jevu je velmi, velmi vysoká). Kdyby naopak noviny publikovaly, jaká čísla budou příště tažena ve sportce, byla by to informace cenná velmi značně.

Tímto způsobem je třeba každodenní zprávy interpretovat: v podstatě jako přehled odchylek od normálu. Když bude ve zprávách, že někdo něco ukradl, vlastně se tím říká, že běžně se přece nekrade. Hodně lidí však interpretuje zpravodajství opačně (to je podporováno i faktem, že negativní a katastrofické zprávy jsou mezi masami oblíbenější). Média tak vlastně podávají věci neobvyklé (a informování hodné) tak, že běžný konzument získá pocit, že se jedná vlastně o věci zcela normální (jelikož se v podstatě o ničem jiném nepíše). To je podle mého prapůvod těch různých Havlových blbých nálad.

Mimochodem, podle tohoto principu fungovalo už i Rudé právo blahé paměti. To také věčně informovalo o splněném plánu a sklizených lánech, tedy věcech tehdy ne zcela obvyklých Teorie informací je velmi nadčasová…

Ze snahy ultralevice, především komunistů, o zavedení tzv. sociálně spravedlivé společnosti, jde někdy až strach. Podívejme se nejprve, co taková sociálně spravedlivá společnost vlastně má být:

Sociálně spravedlivá společnost je taková společnost, který díky promyšlenému a efektivnímu daňovému systému nedovolí, aby mezi lidmi vznikaly nebo přetrvávaly výrazné majetové nebo příjmové rozdíly, a ve které se majetnější a úspěšní lidé významě podílejí na zajistění společenského a ekonomického standardu těch co tak úspěšní nejsou. Je to společnost, která nedovolí eskalaci nároků jedinců na vyšší osobní podíl ze společenského zisku.

To se musí dobře číst zejména lidem, kteří se rádi s někým srovnávají a vadí jim, že z tohoto srovnání nevycházejí vítězně (viz známá poučka se sousedovic kozou).

Pomiňme nesmysly typu společenský zisk, spíše by mě zajímalo, zda v oné sociálně spravedlivé společnosti nebude mezi lidmi dovoleno ani přetrvávání rozdílů v jejich inteligenci, schopnostech apod. Ty jsou totiž logickou příčinou rozdílů příjmových a majetkových. A bez jejich odstranění by šlo tu sociální spravedlnost budovat jen velmi uměle a nedokonale.

No a pak mě napadlo, že s dnešními znalostmi a technologiemi by nebyl asi velký problém vyrobit jakousi univerzální průměrnou DNA a případný nový totalitní systém by v klidu mohl produkovat průměrné občany jako na běžícím pásu. Společnost by pak byla sociálně spravedlivá zcela dokonale

Současná vlna popularity amerického prezidenta Obamy nádherně potvrzuje (nejen) moje teorie toho, jak funguje masová oblíbenost politiků.

I v relativně kvalitních časopisech se dočítáme emotivní komentáře, jak je skvělé, že svět má tak krásného a usměvavého politika. Vždyť se podívejte na Klause, ten se na té fotce vedle něj skoro mračí, fuj!

Co na tom, že Obama je ekonomický analfabet Sobotkova typu a hodlá zvýšit v USA daně těm, co něco dělají a tím tak omezovat hospodářský růst. Ten chce však zároveň zase stimulovat, a to přesouváním (případně vytištěním) stamiliard dolarů. Ach jo.

Já chci od politika jen to, že mi dá maximální míru svobody (zejména v ekonomické oblasti) a zároveň mi tyto svobody ochrání prostřednictvím co nejjednoduššího systému zákonů. Nic víc, to mi stačí.

Tím se liším od mas prostého lidu, kterým jsou politikovy činy a jejich následky (kromě některých prvoplánových, např. pastelkovné) u zadku; je pro ně však důležité, aby se na politika dobře koukalo a usmíval se na ně. A pak nemá být krize…

Proto mám (nejen) z Obamy trošku obavy.

Po čase jsem si vzpomněl na další postřeh k ortodoxním kritikům světa založeného na penězích.

Pokud má někdo ve zvyku často ohrnovat nos nad tím, že někomu jde jen o peníze a že na všem vidí pouze finanční stránku věci apod., sní zpravidla o svém ideálním světě. O světě bez peněz, kde si všichni nadšeně pomáhají navzájem a bezvadně to funguje.

První problém je, že dosavadní implementace podobných systémů vedly vždy k tomu,  že jedna skupina lidí sice pomáhala, ale další skupina začala být výhradně cílem pomoci druhých. Tedy jakýsi druh parasitismu.

Druhý problém je už méně zřejmý, ale o to palčivější ve svých důsledcích. Když nám nezáleží na financích (resp. záleží na nich málo), vede to vždy k plýtvání. No a plýtvání vede k chudobě. Velké plýtvání vede k velké chudobě.

U nás bylo příkladem období před rokem 1989, které nám předvedlo výše zmíněné jevy dotažené až do finálního stadia.

Pokud někdo za něco požaduje peníze, neměli bychom za tím vidět jen jeho snahu vydělat (byť ta je z jeho pohledu primární a není na tom nic špatného). Vlastnictvím peněz prokazujeme, že i my odvádíme nějakou užitečnou práci. Nutnost platit za zboží a služby také zabraňuje tomu, abychom si pořizovali zbytečnosti… Je jasné, že výše uvedené regulační funkce peněz nemusí bezchybně fungovat zcela vždy, ale lepší systém dosud nikdo nikdy nevymyslel.

Tak co, ještě budeme nadávat na svět založený na penězích?