Možná to znáte i vy. Pokud někdy omylem vstoupíte do diskuse pod nějakou zprávou (z oblasti ekonomie, politiky, ale i jiných), možná ho tam zahlédnete. Člověka, který si stěžuje, jak je zlé, že žijeme ve světě, který je založený pouze na penězích, případně jsou ještě zmíněny sociální nejistoty, nezaměstnanost a podobně.

Recept na řešení situace zpravidla přiložen nebývá, někdy jím je další utužování socialismu, nebo dokonce jeho nahrazení komunismem.

Z těchto reakcí bývá dost často patrné, že nejvíc leží monetární systém na srdci lidem, kteří si neumí vydělat tolik, aby je to uspokojilo. Ještě horší je, když se jejich soused má líp. To by se hned peníze měly zrušit a jejich úroveň by měla být dorovnána na sousedovu nějakým nařízením vlády (či ještě lépe, ta sousedova snížena na tu jejich). Je to podobné jako různé dny bez aut: lidé, kteří si auto nemohou dovolit, jsou také najednou slyšet nejhlasitěji.

Přitom obchod je lidskou přirozeností. Už někdy ke konci pravěku přišli tehdejší lidé na to, že pokud jeden umí lovit zvěř a druhý zase zpracovávat kožešiny, že bude tak nějak lepší, budou-li obchodovat a dělat každý jen to, co umí dobře.

Peníze byly později jen logickým důsledkem: kdo si má pamatovat kurz medvědí kožešiny ke všemu ostatnímu: zavedeme tedy jakousi univerzální směnnou jednotku.

V kontextu věty uvedené o něco výše kurzívou mě napadá, že typický kritik „světa založeného na penězích“ sám dobře neumí nic, a to je jádro pudla.