Prezident USA Bush (vlevo) včera v Bílém domě naposledy u příležitosti Dne díkůvzdání ušetřil na životě dva krocany. Tento ceremoniál zavedl prezident Harry Truman.
27. 11. 2008
24. 11. 2008
Zima a přemýšlení, nepřátelé ČD číslo jedna
I když se říká, že největšími nepřáteli Českých drah jsou jaro, léto, podzim a zima, poslední jmenované roční období má mezi ostatními jisté výhradní postavení (navzdory oblíbeným sněhovým agitacím ve smyslu auta stojí, vlaky jedou).
To bylo tak: jel jsem v pátek navečer z Brna do České Třebové. Vlak, který tam jede (R 878), přijíždí z Jeseníku (jako R 906) asi 8 minut před svým odjezdem na další štaci. Již tento časový limit bývá při průměrném zpoždění vlaků z Jeseníku (cca 15 minut) velmi napjatý.
V pátek zpoždění navíc průměrné nebylo (50 minut). I rozhodly se České dráhy, že na můj vlak přistaví jinou soupravu, aby hned ze začátku nezískal tak nepříznivý časový bonus. Soupravu našly dráhy rychle, i když zatím bez lokomotivy. V tu chvíli jsem to ještě bral jako nezvyklou pružnost v organizaci dopravy.
V době, kdy už jsme asi deset minut měli být pryč, ohlásily dráhy desetiminutové zpoždění. Ve vlaku skoro mrzlo. V době, kdy už jsme asi pětadvacet minut měli být pryč, ohlásily dráhy pětadvacetitiminutové zpoždění. Lokomotivy se stále nebylo možno dobrat. Zpoždění raději přestalo být hlášeno. Kupé už jsme stačili trochu zadýchat. Pak přijel původní vlak z Jeseníku. Po další zhruba čtvrthodině jsme se konečně dali do pohybu.
Co z toho plyne?
Když se České dráhy snaží řešit mimořádnou situaci nějakým opatřením, výsledek bývá ještě horší, než kdyby ji vůbec neřešily.
Pozitiva
Průvodčí se cestou přišel omluvit a pověděl nám, že to v Brně měli řešit líp. Ano, to měli.
Negativa
ČD opět nejsou připraveny na mimořádnosti v dopravě a sníh v Jeseníkách koncem listopadu je hrozně překvapí. Když už nastane problém, neřeknou: „Vážení cestující, bohužel pro váš vlak teď nemáme soupravu / lokomotivu / strojvedoucího a tak pojedeme až za hodinu. Zatím prosím počkejte v čekárně, kde si můžete dát kafe zdarma jakou malou omluvu za způsobené nepříjemnosti.“ Místo toho odpočítavají zpoždění po deseti minutách, aby cestující měl pocit, že se každou chvíli musí jet a mrznul v nevytopené soupravě.
PS:
Kdybych tento článek dal na k-report diskusi, určitě by mi tam nějaký frustrovaný zaměstnanec ČD sdělil, že jsem blbec když jim vůbec do těch vlaků lezu a ať si tu práci nejdřív zkusím, než na ně budu házet špínu. Pro podobné lidi mám následující kvíz:
Nárok na kvalitní služby mám:
- když za ně zaplatím požadovanou cenu,
- když za ně zaplatím + nejprve sám vyzkouším dělat stejnou práci, jakou chci využít,
- s ČD nikdy, spokojený zákazník přece není vyžadován žádným předpisem.
PS2:
Ještě perlička na závěr: při vystupování v České Třebové to na chodbičce smrdělo jako v kravíně. Odér z vlakových WC bývá sice silný, ale ne zas takhle. Pak se pár metrů ode mně začal zvedat ze země nějaký děděk s babkou a jali se vystupovat. Kromě toho, že nesli znaky pokročilého alkoholismu a s vykonáváním potřeby si hlavy evidentně moc nelámali, ještě na několik minut zablokovali dveře od vlaku ve snaze vystoupit ven 
Všechno vám zaplatíme
Obyčejný lid a internetoví / hospodští levicoví křiklouni se v roce 2010 dočkají.
Soudruh Paroubek jim tu vybuduje ráj. Už naznačil, jak to udělá a z pohledu jeho voličů to jistě nemá chybu. A volby bezesporu vyhraje, takže s tímto plánem je třeba počítat.
ČSSD plánuje, že rozdá dětské přídavky více rodinám, zvýší rodičovský příspěvek a zruší poplatky u lékaře. Dětské a rodičovské přídavky jsou přesně ty věci, které měly určitý smysl po roce 1989, kdy mohly lidem pomoci přečkat složitější období změn. Dnes je považuji za zbytečné a svým způsobem degenerující: motivují k tvorbě dětí jisté skupiny obyvatel žijících ze sociálních dávek, zatímco člověk, jehož dítě má předpoklad ke kvalitní výchově, by obvykle spíše uvítal, aby na tyto idiotské dávky nemusel odvádět zbytečně vysoké daně.
Obyčejný lid tak vytváří paradox, kdy nadšeně volí socany a raduje se z podobných dávek a na druhou stranu skuhrá, že někdo by měl řešit tudlectu romskou votázku, vole. Přitom právě zrušení porodného, rodičovských příspěvků a přídavků na děti by ji vyřešilo úplně nejlépe (spolu s jistou benevolencí k sebeobraně po následně vzrostlé kriminalitě).
Ale zpět k věci – socaní dokonce už i vědí, kde na své štědré počínání vezmou (ne, ze svého to opět nebude):
- „Jedna z věcí, kterou chceme udělat, je zvýšení daní pro nejvyšší příjmové kategorie, to přinese určité prostředky,“ řekl místopředseda strany Bohuslav Sralbotka. Zmíněné nejvyšší příjmové kategorie by v praxi začínaly už na čtyřiceti tisících hrubého měsíčně. (!)
- Navíc socani počítají i při ekonomické krizi s hospodářským růstem, který plánují nechat prožrat. To je od nich hezké.
Jako bonus lze od roku 2010 počítat i s komunisty ve vládě, a jak jsem už psal, bude to na emigraci. Jen nevím kam, Evropa jde od devíti k pěti už dlouho a USA půjdou patrně s Obamou taky…
21. 11. 2008
Jak být oblíbeným politikem?
K sepsání článku mě inspirovala tato úsměvná zpráva.
Jelikož oblíbenost politika v zásadě určuje obyčejný lid, hlavním mottem oblíbeného politika bezesporu bude: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí“. Když někdo totiž něco dělá, je určitá pravděpodobnost, že někomu se to nebude líbit. Nedělat nic je tedy poměrně dobrá strategie, jak se zalíbit většině.
Dalším faktorem působících v hlavách obyčejných lidí bude určitě zapomínání. Kdo by si dnes vzpomněl, že to byl právě Sobotka, kdo byl ministr financí v dobách, kdy se sekyra ročního schodku státního rozpočtu zatínala nějakých 100 miliard hluboko. (Dokonce to pak byl stejný Sobotka, který následující vládě vyčítal schodky podstatně nižší.)
Možná se však pletu a průměrný občan si na tuto dluhotvorbu pamatuje, ovšem v jiném světle než já. Dostal přece od státu pastelkovné pro děti a i to zdravotnictví bylo tehdá zadarmo, mámo.
Abych to shrnul: můžete svému oboru rozumět jako koza petrželi, stačí v lidech vyvolat pocit, že na ně myslíte, nebo aspoň že nekradete. Přinejhorším postačí i to, že jste už nějaký čas nekradl.
Pocity jsou pro obyčejný lid totiž přímo kultovní záležitostí: můžete mu donekonečna ukazovat, že dvě a dvě jsou čtyři; pokud však bude mít obyčejný člověk pocit, že dvě a dvě jsou pět, máte smůlu.
18. 11. 2008
Mladí soudruzi sní nad pivem o lidově demokratické revoluci
Včera bylo zase 17. listopadu. Havel a spol. se poplácali v médiích po zádech, jak to před devatenácti lety těm komunistům natřeli.
Mladí soudruzi z KSM jim mezitím svým svérázným humorem ukázali, jak byla celá „revoluce“ odfláknutá.
Je to asi jako radovat se z dokončené deratizace, zatímco se vám krysy vesele proplétají pod nohama.
Mimochodem, ten článek o komsomolcích je moc pěkný, člověk až lituje, že nebyl u toho.
Tak třeba mudrování o kapitalismu a pivu (podle nich je tzv. europivo, tedy vynález veskrze socialistický, ukázkou zlého kapitalismu). Pro mě je naopak plusem kapitalismu (když už tomu tak říkáme) to, že si můžu dát pivo, jaké chci, třeba z malých rodinných pivovarů. Ostatně ani takový Bernard, který se proti europivu vymezuje, se k socialismu ani komunismu nějak moc nehlásí.
Nebo se dozvíme, že už soudruh Gottwald vykonal mnoho dobrého (např. poprav) pro obyčejné lidi a byl tedy vlastně už tehdy nadčasově s lidmi pro lidi.
Zatímco v sobotu mladí rozumbradové plkali nad europivem o Gottwaldovi a Leninovi a přemýšleli, jak přerozdělit výsledky mé práce obyčejnému lidu, já jsem měl takové menší obchodní jednání a žasnul jsem, co všechno dovedou aktivní lidé vymyslet, rozvinout a v budoucnu snad i vytvořit 
V tu chvíli mě více než kdy jindy přicházelo na mysl ono známé: „Kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody.“ A ti nejzoufalejší potřebují ke svému štěstí různé komunismy…
14. 11. 2008
EU rezignovala na svou kontrolní funkci!
Evropská unie zrušila normy pro zakřivení banánů a okurek! Podlehla tak tlaku vykořisťovatelů, kteří chtějí vnucovat své předražené a nekvalitní produkty chudým obyčejným euroobčanům!
Od nynějška bude muset nebohý euroobčan sám zkoumat, co v obchodech kupuje za ovoce, namísto aby prostě jen tak nechal nalétat pečené holuby do úst a ušetřený čas třeba proležel na gauči u europiva a nějaké certifikované eurozábavy.
Fuj! Hanba! Někdo by měl konečně udělat pořádek!
13. 11. 2008
4. 11. 2008
Nářky nad „světem založeném na penězích“
Možná to znáte i vy. Pokud někdy omylem vstoupíte do diskuse pod nějakou zprávou (z oblasti ekonomie, politiky, ale i jiných), možná ho tam zahlédnete. Člověka, který si stěžuje, jak je zlé, že žijeme ve světě, který je založený pouze na penězích, případně jsou ještě zmíněny sociální nejistoty, nezaměstnanost a podobně.
Recept na řešení situace zpravidla přiložen nebývá, někdy jím je další utužování socialismu, nebo dokonce jeho nahrazení komunismem.
Z těchto reakcí bývá dost často patrné, že nejvíc leží monetární systém na srdci lidem, kteří si neumí vydělat tolik, aby je to uspokojilo. Ještě horší je, když se jejich soused má líp. To by se hned peníze měly zrušit a jejich úroveň by měla být dorovnána na sousedovu nějakým nařízením vlády (či ještě lépe, ta sousedova snížena na tu jejich). Je to podobné jako různé dny bez aut: lidé, kteří si auto nemohou dovolit, jsou také najednou slyšet nejhlasitěji.
Přitom obchod je lidskou přirozeností. Už někdy ke konci pravěku přišli tehdejší lidé na to, že pokud jeden umí lovit zvěř a druhý zase zpracovávat kožešiny, že bude tak nějak lepší, budou-li obchodovat a dělat každý jen to, co umí dobře.
Peníze byly později jen logickým důsledkem: kdo si má pamatovat kurz medvědí kožešiny ke všemu ostatnímu: zavedeme tedy jakousi univerzální směnnou jednotku.
V kontextu věty uvedené o něco výše kurzívou mě napadá, že typický kritik „světa založeného na penězích“ sám dobře neumí nic, a to je jádro pudla.
3. 11. 2008
Tři hlavní zásady úspěšné politické strategie
Úspěšný politik dneška musí umět skloubit dohromady tyto základní principy:
- Postarat se dobře o svůj byznys. Přiklepnout sobě / svým známým dotace, mít přístup k insider informacím apod.
- Házet konkurenci klacky pod nohy. Regulovat, zakazovat, nařizovat. Konkurence bude mít problémy, já ale ne, protože bod 1.
- Přesvědčit voliče, jak to dělám správně a jak mi jde o jejich dobro. Bohatě stačí zaměřit se na prostý lid – je ho hodně a na jeho zblbnutí stačí nějaká fráze. Vymýšlet argumenty pro přemýšlející menšinu je zhola zbytečné – stojí to čas a stejně by to prokoukli.
Jako první příklad mě ihned napadl soudruh Rath. Sám skupuje zdravotnická zařízení (ad 1.), ač se navenek prezentuje jako horlivý bojovník proti jejich privatizaci (ad 2.). Tím zároveň komunikuje obyčejnému lidu, jak mu jde o jeho zdraví, neboť přece pouze státní zdravotnická zařízení léčí (ad 3.). Soukromým by šlo jen o zisk (fuj!), který by patrně vznikal nejlépe s mrtvými pacienty…
Strategie je to úspěšná, jak ostatně dokazuje i zmíněný Rath, toliko vítěz krajských voleb ve středních Čechách.
A voličům, zdá se, nevadí zásadní rozpory mezi tím, co politik hlásá a jak se skutečně chová. Ale kdyby vypláznul jazyk na kameru, to ano, to bude problém propíraný v bulváru a vohnoutstvem týdny až měsíce.
PS: Nejedná se samozřejmě o žádnou novinku. Politikové pouze čas od času drobně změní detaily v bodech 1. a 2., princip zůstává. To, že se někdy zakáže prodávat alkohol, jindy se uvalí spotřební daň na to a ono, jsou jen detaily v implementaci.