Když člověk vidí obyčejné lidi (TM), ať už ve zprávách na Nově, v hospodě, nebo třeba ráno v tramvaji, klade si různé otázky. Počínaje obyčejnou starostí, jaké je u nich chápání souvislostí světa kolem nás, konče nasraností nad tím, že mají stejné volební právo jako já.
U obyčejných lidí je in nadávat na politiku. Když obyčejný člověk ukradne v práci nářadí, je to v pohodě, je to přece jen za pár korun a navíc to ti šmejdi kapitalistický vykořisťovatelský ani nepoznaj, maj už přece nakradeno až moc. Když krade politik, je to špatně. Když mluví obyčejný lid v hospodě sprostě, je to normální. Když tak promluví politik, je to strašné.
Už jsem na to přišel: problémem číslo jedna české politiky je to, že jsou do ní katapultováni téměř výhradně obyčejní lidé ve smyslu mé definice odkazované nahoře. Díky náhodné známosti najednou získávají příležitost rozjet svou činnost ve velkém a s rostoucím vlivem jim to ještě víc leze na mozek.
Člověk by čekal, že do politiky půjde ve stáří někdo, kdo už v životě něco dokázal, ale takhle to u nás moc nefunguje. Politika je příležítostí pro zlatokopy.
V realitě, kde blbci volí blbce, to však ani jinak nejde. Obyčejný člověk je sice politiky frustrován, ale stejně je pak zase volí podle těchto pravidel:
- Zvolím toho, kdo už nějaký čas neměl žádný viditelný skandál (podle pravidla co oči nevidí, to srdce nebolí). Přece nebudu číst volební programy, nebo dokonce sledovat pro co který politik reálně hlasuje.
- Zvolím toho, kdo má nejhezčí košili.
- Zvolím komunisty. Ti jakživa na člověku nic nechtěli. A navíc mi před rokem 1989 bylo krásně, protože mi tehdy bylo o 20 míň.
- Nebudu volit radši vůbec, protože to všechno jsou stejný svině (pozn.: to je sice docela dobrý postřeh, volební neúčastí to ale rozhodně nevyřeším líp než účastí).
- Zvolím nejmenší programové zlo (shodou okolností je to zatím asi nejmenší zlo i mezi těmito pravidly, alespoň při nutnosti mít 5 % hlasů potřebných do poslanecké sněmovny).
Jeden malý klíč k řešení mají v rukou politikové, ti si však pětiprocentní hranici asi nezruší. Druhý pak voliči, mohou zvolit „někoho nového“. Ovšem vzhledem k neúprosnosti Gaussovy křivky rozdělení inteligence ve společnosti by to nejspíš byl někdo, kdo by se do povědomí voličů zapsal hesly typu „Jedině my jsme ti, kdo konečně zatočí s korupcí“ a nakonec by z toho vypadl nějaký po x-té recyklovaný Ruml nebo Zieleniec.
Lidé si také neuvědomují, že dokud budou politikové / úředníci rozhodovat o cizích penězích, pak jim prostě bude něco zůstávat za nehty. Idea, že musí existovat blbci, kteří to všechno budou dělat poctivě, je lichá. Že může (a koneckonců musí) řešení vést opačnou cestou, tedy neustále snižovat objem peněz, které projdou veřejnými rozpočty, to si moc lidí nepřipouští. Zdravotnictví zdarma, regulované nájemné, pastelkovné; to všechno je pro obyčejné lidi moc lákavé.
Tyto úvahy tedy zjevně nemají řešení: přikláním se k názoru, že pokud by zde mělo šanci vyhrát volby nějaké uskupení, které by věci veřejné spravovalo kvalitně, pak bychom ani kdy nebyli v takové situaci, že by byla vůbec nějaká změna potřeba.