Ach jo, to jsem se zase dočetl věc.

Pointa je následující: v Německu jsou nehorázně vysoké daně a tak se najde stále víc a víc tamějších podnikatelů, kteří nechtějí dělat vládě šaška a platí je radši někde jinde.

Vládě se to nelíbí. Logické by bylo, aby daně snížila, ale to by se vepři mlaskající u korýtek (a lidé žijící ze sociálních dávek) museli krotit. A to by přece nešlo. A tak se raději zavádí černá listina zlých zemí, jejichž vlády nejsou nenažrané a zastávají názor, že peníze patří tomu, kdo je umí vydělat.

Abych pravdu řekl, o této černé listině jsem dosud neslyšel a netuším, jaké důsledky má členství v ní. Zkusím někde něco najít.

Nicméně, potvrzuje se tím, že každý socialismus může přežít tak dlouho, jak dlouho je někdo ochoten jej živit. Pro politiky sedící u zdrojů a vohnouty na podpoře slastně krkající do svých půllitrů ve čtvrté cenové to může znamenat začátek konce jejich zlatých časů.

Socialistická mafie se pochopitelně bude snažit zuby nehty udržet u lizu: černá listina daňových rájů je takovou první vlaštovkou v tomto směru. Jako další level bych v budoucnosti viděl zákaz vystěhování ze země, protože jinak by ty daně už fakt skoro nikdo neplatil. Koneckonců, soudruhům před rokem 1989 se to docela osvědčilo…

Probíral jsem se volebními lístky do krajského zastupitelstva a na kandidátce KSČ mě zarazila jedna věc. Bylo tam docela dost podnikatelů, alespoň to tedy o sobě tvrdili. Většinou byli přímo členy strany. Jeden se dokonce honosil titulem RSDr. (rozhodnutím strany doktor), to už je hodně pikantní.

Představoval jsem si, co to asi může být za podnikatele, když jsou členy strany brojící proti všem formám soukromého vlastnictví. Napadly mě tři typy:

1. Moc mi to podnikání nejde, konkurence je levnější, schopnější. Někdo už by měl konečně udělat pořádek, zákonem nastavit ceny a další pravidla (třeba, že u mne musí každý člověk z ulice měsíčně utratit aspoň dvě stovky), jinak zkrachuju.
2. Mám spoustu kontaktů ještě z dob, kdy jsem byl vysoce postavený straník a estébák. Poslední dobou to ale nějak stagnuje, už ani kamarád Paroubek na tom není od té střelby kdovíjak dobře, chtělo by to trochu přitvrdit, udělat si nové známé v politice.
3. Kamikadze.

Tak se nám Paroubkovi kamarádi porafali a jeden zastřelil druhého. Jsem docela zvědavý, jak bude tohle Paroubek obracet v popření tzv. Kubiceho zprávy, kde se právě o těchto třech jménech a prorůstání mafie do politiky mluvilo.

Úměvné je, že k akci došlo po křtu Paroubkovy knihy, byť se asi nejednalo o hádku, která Vůdcova fotografie je hezčí.

Velmi pochybuji, že se případ nějak do hloubky prošetří a vyjde najevo, kdo, kdy, komu, za co a co

Nicméně, alespoň dvě věci by mohly být po dnešku jasné i obyčejným lidem (ačkoliv, možná bude prostým lidem vesele přijato, že za to může ODS, universální viník všeho zla):

1. Mít kontakty s mafií je obecnou vlastností vládnoucích stran, ne jen té současné.
2. Paroubek má fakt dost „smůlu“ na své kamarády (což může být způsobeno buď tím, že je hlupák, nebo naopak vychytralý kariérista).

Ministryně Džamila Stehlíková vymyslela další kravinu. Skoro to vypadá, že se účastní nějakého závodu ve vymýšlení kravin. Neumím si představit, že by ho nevyhrála, ať už „kvalitou“ či kvantitou nabízených nesmyslů.

Tentokrát chce bojovat s konzumací alkoholu mladistvými. Domyslila si, že je to tím, jak je pivo levné a chce nařídit všem výčepům mít aspoň jeden nealko nápoj levnější než nejlevnější alkoholický. Člověk by si už skoro myslel, že pít alkohol třeba ve dvanácti je jistým druhem pokusu o frajerství, ale není tomu tak. Děti jsou prostě jen spořivé.

Džamila je typický produkt soudobého evropského myšlení. V první fázi existuje úředník, který se jen tak dloube v nose a najednou ho přes něj něco praští. Nějaký hrozně palčivý problém, který je třeba urgentně a hlavně tak nějak po socialisticku vyřešit.

V druhé fázi úředník přijde na přičinu problému. Ta je ovšem mylná, daná jen jeho pocity, po alespoň krátkém zamyšlení se dokonce často jeví jako zcela nesmyslná.

Ve třetí fázi úředník navrhne nějakou regulaci, která (je-li nakonec složitě a nesystémově uvedena do praxe), vyřeší asi tak jedno procento původního problému, ale nadělá několik problémů nových.

Zákony se tak zaplevelují hloupostmi, místo aby byly jednoduché a srozumitelné. Směrem k voličům je vysílán vzkaz „my vás před vaší vlastní hloupostí ochráníme, i kdybyste nechtěli“ a soudě podle stoupajícího počtu Džamila-like politiků je to přijímáno docela dobře.