Obyčejný člověk je takový poloumělý konstrukt, hojně využívaný například v politice. Strany (zejména levicové) mají plnou hubu starostí o obyčejné lidi, jiné jsou zase s lidmi pro lidi a podobně. Je za tím snaha o jistou aproximaci průměrného člověka, jednotky z davu; o vyvolání pocitu „to jsem přesně já“ u běžného voliče.

Někteří lidé se s tímto označením hrdě ztotožňují, rádi jsou obyčejným a průměrným člověkem.

Podepisují se tak i v internetových diskusích, a tak se tam můžeme setkat s identitami typu obyčejný člověk, obyčejný občan, nebo jen občan, případně dokonce slušný občan.

Slušnost je asi nejzásadnější vlastností obyčejného člověka. Respektive obyčejný člověk je přesvědčen, že touto vlastností oplývá. V praxi však obvykle trpí podobnými morálními závadami, jako ti, u kterých tyto neřesti hlasitě kritizuje. Vzhledem ke své průměrnosti to však není tolik vidět navenek.

Osobně si obyčejného člověka představuji jako nepříliš přemýšlivého a aktivního, milujícího předžvýkané zpravodajství, s jednoduchými a rychle tvořenými názory v podstatě na cokoliv, s IQ někde kolem širokého vrcholu Gaussovy křivky.

Obyčejný člověk se často proti něčemu negativně vymezuje. Typickou ukázkou je již zprofanovaná věta: „Já jsem jen obyčejnej chudej člověk, já totiž nekradu.“ Ve skutečnosti sice krade, ale jen málo, nemá totiž moc příležitostí. Jinak by se v klidu stal třeba stejným kariéristickým zlodějem, na jakého teď tak horlivě nadává. Starost o něčí morálku tak v podání obyčejného člověka bývá pouze zastíranou závistí nad příležitostmi, kterých se jemu samotnému nedostalo.

Poznali jste v článku svého souseda nebo strejce, který pravidelně nadává nad pivem? Správně, přesně o nich byla řeč. A to si představte, že půlka naší populace je ještě horší.

Možná je nabíledni otázka, zda množina obyčejných lidí není shodná s množinou vohnoutů. Domnívám se, že nikoliv – vohnouti tvoří pouze podmnožinu obyčejných lidí, která je ke všemu ještě chorobně líná.

Poznámka: tento pojem (částečně již popisující určitá specifika české povahy) jsem zde pouze zadefinoval, protože ho brzy budu potřebovat v jiném článku

Naše slavné strany napříč celým politickým spektrem se zřejmě dokonale přizpůsobují degenerujícímu voliči.

Zatímco dříve před volbami byly voličstvu předhazovány aspoň trochu realisticky znějící sliby, letos už je klidně možné slíbit v krajských volbách zastavení zdražování jídla a poplatků u lékaře.

K smíchu mi jsou předvolební billboardy v podstatě všech stran, nejvíc však kupodivu opět ČSSD. Strana si uvědomila existenci lidí natolik líných, že ani nejdou volit. Došlo jí, že kdyby tito lidé přece volit šli, mohli by volit právě socany; a ušila jim na míru plakátek:

Pro jisté naše občany, kteří netuší, že o spotřebitelských cenách nehlasují ve volbách, ale každý den v obchodech, je to myslím skvělá nabídka: hodí to tam socanům, ti zastaví poptávku po jídle v Číně a růst ceny hlavních potravin na světových trzích a bude nám všem krásně. Jistě to z pozice hejtamana nebo senátora zvládnou, jsou to přece šikovní hoši a jsou tu pro nás: pro vobyčejný lidi.

O něco víc než prázdná hesla většiny kandidátů mě v Brně kromě socanů baví ještě asi dva kandidáti komunističtí. Celé to vypadalo, jako když vezmou někoho rovnou od lopaty, navlečou mu poprvé v životě sako, řeknou ať se netváří tak vykuleně a vyfotí ho na plakát. Dokonce jsem to chvíli považoval za nějakou recesi někoho, kdo chce komunisty zesměšnit, ale oni si na to stačí sami.

Někde jsem viděl malý textový plakátek jakési konzervativní strany (přesný název si nepamatuji), kde jsem postupně četl chvíli docela rozumná hesla. Ale jen do chvíle, než došlo na návrh zákazu heren, neboť na lidské hlouposti by se prý nemělo vydělávat.

Letos fakt není co vybrat…