Ve čtvrtek večer jsem cestoval vlakem. V Hradci Králové jsem měl tu čest a do soupravy přistoupilo asi pět tzv. režijkářů ( = zaměstnanec drah cestující na tzv. režijku; ne však nutně každý – toto do značné míry pejorativní označení je zvykem používat jen pro ty z nich, které byste jejich vystupováním tipovali spíše na návštěvníka nějakého horšího pajzlu). Naštěstí jsem s nimi nemusel sdílet kupé, vagón byl velkoprostorový (takže alespoň dýchat se jakžtakž dalo).

Jak jsem je poznal?

• zasvěceně se bavili o železnici, na všechno byli experti, všude byli dvakrát, na každý problém měli snadné a okamžité řešení
• průvodčí po nich ani nechtěl jízdenku / žebračenku (poznal je taky)
• dělali si srandu z nedávné nehody ve Studénce (což je typické pro vohnoutí část zaměstnanců drah: když u toho nebyli, ani jim za to nehrozí nějaký průšvih, je to děsná prdel)
• byli pěkné vypasení, každý zabíral v průměru dvě sedadla (ať si platící zákazníci postojí, však co nám vůbec do těch vlaků lezou)
• byli cítit alkoholem, zřejmě pivem, ačkoliv se hlasitě radovali, že jedou z práce (neumím si představit, že bych po práci měl v sobě pivo, natož tolik, aby to bylo cítit na celý vagón)
• hlučně sdělovali svému okolí svá moudra

A teď ještě výběr z této vohnoutské studnice moudrosti:

• vole, jak teď stavěj to nový spojení v Praze, ti to vole posrali, to je úplně na hovno (= že to nenechali postavit nás, za pár pivodnů by to bylo hotový a dokonalý)
• ta práce je na hovno, makám furt víc a víc a co z toho mám (= jsem si vědom, že jako nepříliš kvalifikovaná pracovní síla nemám moc možností, navíc jinam se mi nechce, tady jsou přece jen ještě ty odbory)
• ty vole tydlecty menyžéři, všecko vole podle počítače a pak to má za něco stát (= když k tomu nakonec stejně pustí nás; PS: to už jsem se musel smát, připomenulo mi to scénu s traktoristou Bolkem Polívkou z filmu Cesta z města)
• vole sleduješ ty reformy? to ti je v prdeli, vobyčejnej člověk to zaplatí a těch pár si zase nakrade, já už to živit nebudu… ty vodbory už taky nejsou co bejvaly, je to všecko na hovno (představa, jak vohnout placený hlavně z eráru trpí tím, že někoho živí, mě taky pobavila)

Konečně už vím, jak v reálu vypadají lidé, co píšou komické příspěvky do internetových diskusí, na vše mají snadná a instantní řešení, všechno ví nejlíp, protože všechno je buď černý, nebo bílý, vole.

A to jsem měl ještě docela štěstí. Režijkáři semtam totiž lezou i do první třídy a chovají se tam jako doma u piva a televize: