Není to zase tak dávno, co jsem se podivoval, že České dráhy vedle neustálých zpoždění a jízd v zaplivaných smradlavých vozech ze šedesátých let minulého století ještě mají tu drzost svým zákazníkům podstrkávat agitační letáky svých odborářských předáků.

Nedávno jsem ráno v Brně nastoupil do čerstvě přistavené soupravy a poznal, že ČD mezitím postoupily do druhého levelu: sedadla a stolky byly obsypány letáky KSČm. Titulek byl podobný jako tehdy u literatury odborářské, něco proti reformám. Podrobněji jsem to nezkoumal, přece jen jsem byl dobře nasnídán. Čekal bych však v podstatě identický obsah, jako tady.

Na jednu stranu je nechutné, že při použití placeného dopravního prostředku musí člověk odhazovat různé svinstvo (vidle přiloženy nebyly), nicméně umím na tom s trochou snahy najít i jisté positivum:

ČD, ač socialistický moloch živící spolu s jistým procentem snažících se lidí i ohromnou armádu netáhlů a odborářů, zřejmě ztrácí půdu pod nohama. Zřejmě se již necítí tak sebejistě v ukusování miliard z eráru a v reformách, ať probíhajících či plánovaných vidí úhlavního nepřítele: „proboha, ještě se na stará kolena budeme muset o něco snažit, něco dělat.“ Spolupráce s komunisty je logická: za nich bývaly dráhy v podstatě státem ve státě, nehorázně plýtvajícím gigantem, s vlastním vojskem, financované ještě mnohem neprůhledněji než dnes.

To, že se dráhy snaží oslovovat takto veřejnost, beru jako poslední křečovitou snahu o zachování pozic svých odborových bossů, poslední pokus o udržení snadného přísunu peněz za nic.