Čas od času se nějaký politik (či obecně nějaká veřejně známá osoba) stane terčem nějakého vtípku. Ti chytřejší vědí, že nejlepší je prostě chvíli počkat a že nic není k smíchu věčně. Ti méně chytří se porůznu soudí, vesměs neúspěšně. No a ti nejhloupější kolem toho ještě zvládnou pronášet různá nařčení, odhalovat pomyslná spiknutí a tím spolu s dalšími legračními výroky úsměvnost samotného vtípku dále zhodnocovat. Ačkoliv, pomyslná hranice mezi hloupostí a vychytralostí (i negativní reklama je přece reklama, a umělé prodlužování aktuálnosti může tedy být výhodné) je jen stěží rozeznatelná.

Aktuální je případ jakéhosi pražského radního a jeho stále slavnějšího komiksu. Ten je sám o sobě jen průměrně vtipný, o to hodnotnější jsou však následné výplody pana radního. Ten nejprve slíbil milion korun tomu, kdo najde autora komiksu, což mimoděk nabídlo autorovi samotnému možnost snadného výdělku – jít se prostě udat, postih je vcelku nepravděpodobný a patrně by na tom neprodělal.

To ale nebylo všechno, za pomyslný zlatý hřeb považuji politikovo rozumování o tom, jak musela zmíněný komiks vytvořit organizovaná skupina profesionálů za náklady blížící se onomu milionu. To už musel každý vyprsknout smíchy, nejvíc pak asi sám autor, viz jeho další akce zde.

Pan radní nám ve vypjaté situaci poodhalil jeden ze základních pilířů úřednického myšlení: všechno je děsně drahé a strašně komplikované, ničemu sice ani trochu nerozumím, ale to nevadí, mám na to přece dost cizích peněz. Co dokáže bavící se nadšenec za půl dne práce, na to úředník najímá tým profíků a investuje závratné částky… Dokonce si i myslím, že ten poměr půl dne reálné práce vs. milion investovaný úřadem bude celkem reálný.

Dnes se mi nechce nic sepisovat, ale nemůžu se nepodělit o dva hezké články, které jsem dneska četl.

První napsal Miroslav Macek a velmi trefně zde charakterizoval určitou skupinu lidí, cituji:

Spousta lidí naletěla jakési firmě z Brna, která jim slibovala, že za jednorázový vklad 30.000 korun jim postupně vyplatí celých 800.000,-. Nejhorší je na tom to, že lidé, kteří jim své úspory poslali, mají hlasovací právo: většinou totiž volí politiky, kteří jim v podstatě slibují (ovšem beztrestně) totéž.

To je prostě dokonalé

Druhý je pak od pana Hlavenky a komentuje situaci s ruskými dodávkami ropy (viz odstavec Když Moskva něco říká, nejspíš lže). První dva odstavce jsou však taky docela zajímavé.

Kam až mohou dojít ekonomické a vyvlastňovací experimenty totalitního vládce, ukazuje současná míra inflace v Zimbabwe, která dosáhla 2,2 milionu procenta! Můžete tak mít bankovku s nominální hodnotou 100 miliard zimbabwských dolarů, ale její reálná hodnota je nepatrná a hlavně značně pomíjivá.

Pro dost obyvatel je však diktátor hrdinou, který zemi vybojoval „nezávislost“. Je mi to trochu povědomé – stádovité obyvatelstvo si vybere nějakou imaginární hodnotu, na které lpí a pro niž nevnímá, jaké stinné stránky jsou s ní spojené. Přitom v dobách, kdy byla země anglickou kolonií, se jí ekonomicky dařilo a prodávala potraviny i do okolních států…

PS: Nemám samozřejmě nic proti nezávislosti, pokud s ní lidé umí nakládat. Pokud je jejím jediným „přínosem“ mimo již zmíněnou inflaci např. nezaměstnanost blížící se stu procentům a počínající hladomor, je podivné být na tuto nezávislost nějak hrdý.