Tak jsem se včera díval na fotbal. Říkal jsem si, že se podívám aspoň na jedno utkání mistrovství Evropy a tu televizi zapnul.

Nejsem tedy žádný odborník (ani samozvaný, abych máchal rukama před obrazovkou a hlasitě radil trenérovi a mužstvu), ale jako zvuková kulisa k práci to nebylo špatné. Párkrát mě sice zarazilo, kdo to tam z pozice hosta stále pronášel takové ty klasické fotbalové floskule typu „nóó, turcí vůbec něvědí, co na nás hrát“ a „snad nám dnes bude přát to štěstíčko“, případně „voni ty naši kucí do toho daj určitě všechno“. Pak jsem s hrůzou zjistil, že to je V. Šmicer, kterého jsem přece jen považoval mezi fotbalisty za jednoho z těch inteligentnějších.

První poločas byl z naší strany pěkný, pak se to začlo postupně nějak zvrtávat k apatii a bránění výhry, která se však neustále ztenčovala. Turci předvedli úžasně výkonný závěr a zaslouženě nás porazili. To byla přesně ta chvíle, kdy jsem měl televizi vypnout. Bohužel jsem to neudělal a tak jsem byl svědkem moderátorského štkaní o jakési strašné smůle, která nás prý postihla a snahy najít za posledním tureckým gólem nějaký ten ofsajd.

Podle mého názoru tým, který ztratí dvougolové vedení v podstatě během okamžiku, si postup ze skupiny prostě nezaslouží. No, s lehkou nadsázkou mohu říct, že primadony se mohou rozjet zpátky do svých zahraničních lig a nemusí si zase nějaký čas hrát na to, jak rády reprezentují naši zem.

Úsměvnou tečkou za celým naším účinkováním na ME pro mne bylo krkání jakéhosi ožralého vohnouta, který mi prošel asi půl hodiny po ukončení zápasu pod okny a chraplavě sděloval světu: „šulini to sou, bhhhhggggrrrrruuuuáááááááá!“