Dnes jsem tento svůj názor opět potvrdil, při snaze koupit si v brněnském ČD centru poslední možné kilometrické banky za „rozumnou“ cenu (od 15.6. mi je ČD zdraží z 1440 na 1800 Kč, tedy o 25 % – prý kvůli zdražování ropy).

Stála se tam fronta jako kdysi (když se zde soudruzi lidsky snažili o sociálně spravedlivou společnost) na toaletní papír. Ke cti drah musím uznat, že k jedné otevřené přepážce přibyla asi po deseti minutách další.

Během čekání jsem si prohlížel žádosti o tzv. in-kartu. U ČD si totiž, nechcete-li platit jízdné blížící se ceně taxíka (a nebo umořovat peníze ve zmíněné kilometrické bance), musíte pořídit průkazku s fotkou a dát jim k tomu řadu důvěrných osobních dat. Žádost se značně podobala žádosti o vydání pasu nebo občanského průkazu, a zase jsem si připadal o něco víc jako na úřadě.

Pak na mě přišla řada. Přednesl jsem svůj požadavek a čekal na vyřízení. Záhy jsem se dozvěděl, že u této přepážky jsou kilometrické banky k dispozici pouze čtyři a ne všech pět pro můj zvýhodněný komplet. Slečna si prý zkusí jednu vzít od vedle. Začala je vyplňovat, razítkovat a datlovat přitom do počítače s pomalostí a efektivitou průměrné úřednice (no ale aspoň se chovala slušně).

Pak zjistila, že to nejde, systém to nedovolí (k mé úlevě – přece jen jsem tam nechtěl strávit celé dopoledne). U vedlejší přepážky to šlo lépe a nakonec jsem se po celkové zhruba půlhodině zase dostal na čerstvý vzduch.

Co s nimi

Při téměř každé cestě vlakem (resp. obecně při téměř každém kontaktu s ČD) vidím, jak to celé nefunguje. Zaměstnancům bývá všechno jedno, nejsou vedením podniku nijak motivování odvádět kvalitní práci. Vedení je to koneckonců taky jedno, dostávají masívní dotace a jakékoliv případné další problémy zase vesele asanuje stát.

Bohužel i právě nyní, za vlády která se nazývá pravicovou, dostávají ČD mimořádnou dotaci 12 miliard na nová vozidla (nazývanou jinak než dotace, aby to nebylo nápadné – prostě si stát přendá 1,2e10 korunek z jedné kapsy do druhé). Konkurence jim logicky zase žádná nepřibyde, protože kdo by šel podnikat do odvětví, kde jiná firma je ve velkém zvýhodňována státem. Dokonce z toho určití hlupci mají radost, jak se koupí pár nových vagónů a na co že si Student agency stěžují, jsou přece neschopní, když tomuto neumí konkurovat.

Státní dráhy nám zkrátka nefungují. Zároveň se nějak všeobecně ujalo, že státní být musí, protože proto.

Zkouším si představit analogickou situaci: jaké by to asi bylo, kdyby existovala jedna státní pekárna a nikdo jiný by ji v podstatě nemohl konkurovat. Za rohlík bychom platili 10 Kč (s bakery-in-kartou 7,50), stát by na každý ještě přidával 15 Kč dotaci. Občas by v obchodech byly rohlíky až odpoledne, někdy dokonce vůbec. Části lidí by to celé vadilo, a diskutovali by o tom, proč nenechat péct a prodávat rohlíky každého, kdo by chtěl. Každá taková diskuse by ale byla ihned smetena davem, emotivně křičícím:

• „co blbneš, rohlíky jsou jídlo a tudíž strategický a jako takový prostě musí být v rukou státu“
• „nechtěl bych žít ve světě podle tvých představ, za rohlík bychom platili 50 korun, protože by pak šlo pekárnám jen o jejich zisk!“
• případně i „za komoušů / Hitlera bylo všechno státní a jak jsem tehdy byl mladý a šťastný“

Cesta ven tedy zřejmě nevede nikudy