Někde jsem četl, že nějací dva aktivisté drželi hladovku proti radaru v Brdech. Teď s ní skončili. Nechápu proč. Tedy, abych byl přesnější – nechápu proč začali, ale když už začali, tak dvojnásob nechápu, proč skončili. Vždyť ničeho nedosáhli. Dovedete si představit ten humbuk, kdyby ji dotáhli do konce? „Radar zabíjí a to ho tu ještě ani nemáme,“ křičeli by aktivisté z povolání a připravovali letákovou kampaň. Davová hysterie by ještě o něco vzrostla.

70 % občanů prý radar nechce, a ta drzá vláda ho i tak hodlá prosadit, dočítám se v argumentaci protiradarových nadšenců. To je sice hezké, ale má to jeden háček. Když se zeptáte lidí, zda by si přáli mít zadarmo potraviny a bydlení, tak jich bude souhlasit možná ještě víc. Zbylých 30 % procent se umí nad problémem zamyslet a vidět ho i poněkud méně jednostranně. A tudíž komplikovaněji, což většinu bolí.

Jednou jsme členem NATO. Znamená to pro nás zřejmě nějaké výhody (jinak bychom tam předpokládám nelezli). Ale za výhody se obvykle nějak platí. Získaná výhoda je zpravidla cennější než to, co za ní obětujeme (opět logické, jinak by se „obchod“ neuskutečnil). Jednostranně výhodný obchod, kdy bereme všechny výhody, ale nic za ně neobětujeme, existuje jen v hlavách vohnoutů, aktivistů a vůbec socialistů všeho druhu.

Pochopil bych, kdyby aktivisté řekli: „Vystupme z NATO“. To by dávalo smysl a bylo by to fér – nechceme základnu, a tak se vzdáme i případných výhod. (Kolik z nich by pak bylo ochotno jít do boje, když by třeba šlo do tuhého, to je jiná věc, nad tím raději ani nepřemýšlím.)

Jedna věc mě pobavila: takový ten vykulený z těch dvou hladovkářů (opravdový prototyp aktivisty) se někde nechal vyfotit v tričku s nápisem „Nenásilí“. Uvědomil jsem si, že se jedná o takové to roztomilé dítě, které si myslí, jak krásně bude na světě, až všichni zničíme svoje zbraně. Přitom si však jaksi neuvědomuje, jak lehkou kořistí bychom pak byli pro někoho, kdo se na nějaké odzbrojení vykašle a pak se nám bude smát, jací jsme hlupáci…

Chápu, proč radar hrozně hlasitě nechce Paroubek, ač o něm právě jeho vláda kdysi začala vyjednávat. Je to skvělá předvolební kampaň: „Hele mámo, von ten Paroubek je stejně nejlepčí, i na ten radar chce todlencto… referendum.“

Nejvíc se mi na tom všem líbí tzv. hlavní paradox levice: ačkoliv levice nechce nechat občana rozhodnout o tak banálních věcech, jako je třeba svobodná volba zdravotního a důchodového pojištění, ráda by ho nechala rozhodovat o věcech tak komplexních a složitých, jako je obrana státu.