Včera jsem utrpěl úžasný zážitek v bance (spořitelně). Cosi jsem tam vyřizoval a u vedlejší přepážky stála babka a svěřovala se bankovní úřednici ze svých frustrací.

Trápily ji vysoké příjmy „umělců“, zejména těch mladých. Paní u přepážky v podstatě vůbec nepřerušovala její monolog: „Podívejte se na ty mladý hérečky a zpěvačky. Já je ani neznám a voni berou ty milijóny! Pak se divíme, že neni na učitele. Kdo to platí? To za komunistů nebylo, to sice braly taky hodně, ale tolik teda ne! Ať mi někdo řekne, kdo to platí!“ Vzpomněl jsem si na Milouše Jakeše (Paní Zagorová, je to hodná holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok a další ne 600 tisíc, milión! Milion, dva miliony berou!) a musel jsem se smát.

Zase ta představa, že když si někdo hodně vydělá, tak se to musí někomu jinému sebrat. Zde by se to dalo omluvit senilitou, ale touto obsesí netrpí jen důchodci. Na učitele není dost peněz nikoliv kvůli herečkám a zpěvačkám, ale proto, že necháváme stát starat se o školství. A jak známo, státní přerozdělování vede k plýtvání a plýtvání k chudobě. To, že si různí pseudoumělci vydělají dost peněz je dáno tím, že je dost lidi ochotno platit za jejich koncerty, cédéčka apod. Je to jejich problém.

Pravda, různé OSA výpalné a povinné předplácení tzv. veřejnoprávní televize mohou tento trh poněkud narušovat, ale předpokládám, že jen okrajově. Rozhodně ne v takové míře, že by platila taková ta cikánská představa, že stát na všechny své obyvatele odněkud shůry dostává jakési dávky, které pak „ti nahoře“ strašně nespravedlivě přerozdělují.

Četba Blesku, dívání se na Novu a neúprosné procesy doprovázející stáří nejsou zkrátka právě šťastnou kombinací.