Včera ráno jsem se vydal šalinou mimo obvyklou poklidnou dopolední Vídeňskou ulici, abych si připomenul, že jinde po Brně může být takové veřejné hromadné cestování docela maso. Čekal jsem na Moravském náměstí asi pět minut a přijela úplně narvaná jednička. Navzdory proklamacím DPMB nějak nepřijížděl za rohem další (poloprázdný) vůz a tak jsem se pracně nasoukal dovnitř a získal lukrativní místo namačkaný na kabinu řidiče.

Na další zastávce vystoupilo pár lidí; na druhé straně dveří stál nějaký člověk, který se přimáčkl k madlu a nikdo neměl s výstupem problém – každý zhruba metrovým prostorem v pohodě prošel. Až pak se začal tlačit ven jakýsi nerudný dědek. Nejdřív byla vlastně vidět jen hůl snažící se prorazit. Z nějakého mně neznámého důvodu cítil dědek potřebu jít ven nikoliv volným prostorem, ale skrz onoho člověka stojícího vedle dveří. „Hergot mladej, uhni,“ požádal ho laskavě. Odpovědí mu bylo nervózní „A kam asi?!“, což docela chápu, protože cestovat tímto způsobem a ještě být opruzován nějakým starým hulvátem, není nic pěkného.

Dědek mlčel, slezl dolů, počkal až bude z dosahu případné msty (asi aby nemohl být popostrčen ze schodů) a jakmile byl nohama pevně na zemi, zařval: „Třeba na střechu!“. Asi si vzpomněl na nápis na mnoha tramvajích, že plech střechy je vodič a chtěl se s protivníkem takto vypořádat. Nicméně, představa, že lidé budou utíkat na střechy, aby jeden hulvátský dědek vylezl z dopravního prostředku, je k blití.