Regulační poplatky ve zdravotnictví, zavedené od 1. ledna, jsou nyní bezesporu jedním z hlavních témat nynějšího tisku, zpráv a diskusí. Jak už to u nás bývá, mají své zapřísáhlé odpůrce i obhájce.

Odpůrci jsou obvykle i odborníky na výklad naší ústavy a práva vůbec, neboť jsou si jisti, že tyto regulační poplatky porušují právo na tzv. bezplatné zdravotnictví, ačkoliv povinné zdravotní pojištění (vybírané navíc formou daně) jim nevadí. Také je mi záhadou, proč každý tak lpí na zdravotnictví zdarma, poukazujíc přitom na jeho nezbytnost pro každého, když třeba u potravin toto nepožaduje skoro nikdo. Přitom ty potřebuje člověk statisticky častěji než lékaře. Dále mne zaujalo, že zatím nikdo z odpůrců poplatků nijak nevysvětlil, proč u nás dosud máme zhruba dvakrát vyšší nemocnost a návštěvnost lékařů ve srovnání s okolními státy, ačkoliv zdravotní stav našich obyvatel není nijak horší.

Typický rasantní odpůrce těchto poplatků je podle mého názoru tzv. křičící chudák, tedy člověk, co si o sobě myslí, jak moc je chudý a všichni ho jen odrbávají. On se sice nemá špatně, ale jiní se mají i lépe, představte si to. Pár korun investovaných do zdraví svého nebo potomka je zlo, ale prožrat za víkend třeba stonásobek, to už mu proti srsti není.

Našemu zdravotnictví by samozřejmě prospěly poněkud důkladnější a promyšlenější reformy a nějaká ta liberalisace, pokud má ale toto být její předzvěst a odstraní to aspoň ty různé diskusní kluby zdravých důchodců z čekáren (tedy plýtvání), proč ne.