Několikrát do týdne jsou zdrojem mého drobného pobavení lidé, kteří nezvládají tlačítkové ovládání semaforů pro chodce na křižovatce. Asi je u nás zažito, že zelená by se měla objevovat jaksi samozřejmě, i když by tam zrovna ani nikdo nestál. Přitom ta krabička s tlačítkem a rozsvítitelnou indikací „čekejte“ není nijak nenápadná.

Často tak přicházím ke křižovatce, u níž stojí člověk a krabička je zhasnutá. Ještě lépe to vypadá, když dojdu zrovna těsně po konci doby, kdy by bývala byla zelená pro chodce, pokud by si o ni někdo zažádal. Člověk, který u křižovatky stojí, se pak tváří velmi pohoršeně, že auta stála a teď zase jedou a on pořád nic. Někteří odvážnější jedinci se snaží učinit své spravedlnosti zadost vbíháním do silnice (s výrazem „teď jsem měl jít já, volové, nemůžu za to že jim to tady nefunguje“), ale zpravidla zase uskakují před auty zpátky.

Já samozřejmě tlačítko zmáčknu, signalizace se rozsvítí. Co se mi líbí ale nejvíc, následuje (ve většině případů) za zhruba 30 sekund: netrpělivý čekatel, který se právě naučil něčemu novému, tlačítko zmáčkne znova, ideálně několikrát (pro jistotu), ačkoliv je to už samozřejmě zcela zbytečné.

Já jen pak nevím, jestli u nás tolik lidí trpí fóbií z techniky, nebo je příčina někde jinde.