Kolikrát se vám v životě stalo, že se splnila vaše noční můra a rozpadla se vám taška s nákupem při přecházení silnice a museli jste její obsah sbírat mezi jedoucími auty? Předpokládám, že většině lidí se toto nestalo nikdy a statisticky je tudíž velmi malá pravděpodobnost výskytu tohoto jevu.

I tak jsem ale dnes viděl člověka, kterému se to stalo, a to dokonce dvakrát po sobě (na jednom přechodu pro chodce, pokaždé alespoň v jiném jízdním pruhu). A pak věřte statistice.

PS: Já jsem to nebyl. Dotyčný se tvářil (zejména při druhém číslu) dost odevzdaně, kolemjdoucí mu nabízeli pomoc v podobě náhradních tašek, někdo si ho i fotil na mobil.

Myslím si, že předvánoční doba se značně podepisuje na psychice lidí. Nejvíc je to vidět na stoupající nákupní horečce, což vysvětluje, že legrační příhody v obchodech zažívám téměř výhradně před Vánocemi.

Tak třeba včera: stavil jsem se na takový mini-nákup v Albertu v Brně na mendláku. Tenhle obchod je vysloveně strašný a tak tam chodím co nejméně. U mrazáků se popralo několik krvežíznivě se tvářících babek o zmrazené polorozpadlé malé kachny v akci, protože na ně byla přechozího večera reklama na Nově.

Když jsem přišel k pokladně, stála přede mnou nějaká bába a ještě před ní mladík s anglickým přízvukem poptávající navíc k nákupu láhev vodky Finlandia. Dáma u pokladny ji hledala několik minut, ještě déle jí pak trvalo zpracovat cizincovu platební kartu. Ten při odchodu zvládl říci poměrně povedené „nashledanou“, což pokladní nedonutilo přestat se tvářit kysele a ublíženě.

Jakmile byl z dohledu, babka přede mnou se k pokladní spiklenecky naklonila a prohlásila, že to je teda hrozný, jít někde nakupovat a neznat prý ani základy jejich řeči. Pokladní jí horlivě přikyvovala, obracejíc oči v sloup a že prý v Anglii se taky česky nedomluvíme. Nechápu to. Sám jsem běžně nakupoval v Rakousku téměř s nulovou znalostí němčiny a nikdy jsem neměl pocit, že by to někoho pohoršovalo. Ostatně si nemyslím, že by za prodavaččiny problémy s nalezením vodky a zpracováním platby kartou mohl onen cizinec. Byla to však další záminka k tomu, aby se mohla tvářit kysele.

Nejvíc mě pobavilo, že pokladní měla problémy i s platební kartou babky (ano, i důchodkyně už zvládají moderní bankovní služby) a jejich štěbetání na účet cizince plynule přešlo v kdákavou hádku mezi nimi samotnými. Poznal jsem tak, že průměrný občan sice v klidu akceptuje buranství pracovníků, kteří jsou v kontaktu se zákazníky, ale jen do doby, než se to buranství obrátí proti nim samotným.

Můj zábavný podvečer byl zakončen jízdou v trolejbuse, kde jsem byl přetáhnut deštníkem nějaké další alienky. Jelikož nenásledovala žádná omluva ani vysvětlení, musel jsem se jen v duchu dohadovat, že šlo o počínající manévry vedoucí k výstupu na příští zastávce.

Několikrát do týdne jsou zdrojem mého drobného pobavení lidé, kteří nezvládají tlačítkové ovládání semaforů pro chodce na křižovatce. Asi je u nás zažito, že zelená by se měla objevovat jaksi samozřejmě, i když by tam zrovna ani nikdo nestál. Přitom ta krabička s tlačítkem a rozsvítitelnou indikací „čekejte“ není nijak nenápadná.

Často tak přicházím ke křižovatce, u níž stojí člověk a krabička je zhasnutá. Ještě lépe to vypadá, když dojdu zrovna těsně po konci doby, kdy by bývala byla zelená pro chodce, pokud by si o ni někdo zažádal. Člověk, který u křižovatky stojí, se pak tváří velmi pohoršeně, že auta stála a teď zase jedou a on pořád nic. Někteří odvážnější jedinci se snaží učinit své spravedlnosti zadost vbíháním do silnice (s výrazem „teď jsem měl jít já, volové, nemůžu za to že jim to tady nefunguje“), ale zpravidla zase uskakují před auty zpátky.

Já samozřejmě tlačítko zmáčknu, signalizace se rozsvítí. Co se mi líbí ale nejvíc, následuje (ve většině případů) za zhruba 30 sekund: netrpělivý čekatel, který se právě naučil něčemu novému, tlačítko zmáčkne znova, ideálně několikrát (pro jistotu), ačkoliv je to už samozřejmě zcela zbytečné.

Já jen pak nevím, jestli u nás tolik lidí trpí fóbií z techniky, nebo je příčina někde jinde.