Vzpomněl jsem si na jednu starou příhodu z cesty vlakem (starou zhruba jeden rok) a jelikož už tu dlouho nebyl žádný naučný text z prostředí buranů a vohnoutů, pokusím se to převyprávět.

Bylo podzimní páteční odpoledne a po příletu do Prahy na Ruzyň a zběsilé cestě do centra jsem se jal cestovat vlakem IC Hutník na Ostravsko. Už ten název vlaku (jako vystřižený z nějaké besedy pracujícího lidu z padesátých let minulého století) mě měl odradit. Asi dvacet minut před odjezdem jsem jen stěží našel volné místo v jednom z posledních jen částečně obsazených kupé bez rezervačních cedulek.

Konečně v klidu jsem čekal na odjezd vlaku a pak přišli. Umaštěný upocený smrdutý strejc s dvěma tetkami (jedna zřejmě ráčila být jeho manželkou, druhou asi jen vzali do Prahy na nákupy) vyhnali asi pět minut před odjezdem tři normálně vypadající spolucestující, mumlaje cosi o tom, že mají místenky. Je s podivem, že se lidé jen tak nechají vyhnat z místa, které není jako rezervované označeno, v době kdy byla případná místenka podle pravidel ČD již propadlá a dokonce aniž by ji chtěli vidět. No ale byl jsem tím nedotčen, tak jsem to nějak nakonec přešel.

Podle hulvátského chování a zjevu jsem hned poznal, že mám co do činění s vohnoutským buranem. Dotyčný měl navíc takový povýšený výraz; byl z něj vidět jakýsi vzkaz svému okolí, že on sice vypadá jako křupan a mozek má úplně vychlastaný, ale bere na sebe úkol starat se o veřejný pořádek. Možná to byl bývalý péesvébák nebo tak něco. Současně jsem jej ale považoval za odboráře jak vystřiženého ze závodního časopisu kovodělníků nebo z nějaké demonstrace pod transparentem „ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy“.

Nespletl jsem se. Za chvíli promluvil ke svým společnicím a krátce zhodnotil výlet – ocenil nákupy, jen zanadával na tu drahotu a zmínil se, že i to „jednání na domu odborových svazů bylo v pohodě a hlavně kratky“. Tím se potvrdil můj odhad, že nějaká lokální odborová organizace poslala svého významného člena do Prahy na centrálu, kde to spojil s nákupy a udělal si prostě takový pěkný rodinný výlet do metropole.

Pak už jsem jen celou cestu trpělivě poslouchal průpovídky celého tria o tom, jak je dnes všechno špatně a dřív po soudružsky to bylo lepší. Jsem rád, že už se dnes odboráři cítí méně mocní. Možná se společnost přece jen čase dostane do nějakého rozumného stádia. Pobavily mě vohnoutovy komentáře snad všeho, co viděl z okna, třeba nové jednotky CityElefant, které prý jezdí jedině kolem Prahy a k nim na Ostravsko se nikdy nedostanou (pozn.: dostaly se tam pak od prosince). Kdybych byl troufalejší, mohl bych mu argumentovat tím, že u Prahy svezou více lidí při menší devastaci inteiéru i exteriéru. Když jsme míjeli pendolíno, odborář směrem k němu nevraživě gestikuloval a nespokojeně mručel. Asi nákupy nových vlaků berou jeho závodu kšefty na desítky let staré díly. Mezi kecy o tom, jak je všechno drahé a jak se mají špatně si odborářská skupinka několikrát koupila ne zrovna levnou kávu z putovního vlakového minibaru. K tomu se váže i poslední veselá příhoda – buran měl kafe na stolečku a při průjezdu přes výhybku se jemně rozkývala jeho hladina. Následně spustil křik, jak jsou ty železniční koridory odfláknutý a že to by se za jeho mladých let nemohlo stát. Škoda že před nějakými třiceti lety během jízdy po bájných socialistických tratích nebylo jaksi od koho nějakou kávu koupit. Při jízdě přes stejnou výhybku by měl obsah šálku bezpochyby na sobě a možná by byl chvíli klid.