Hudebníkům, již navyklým ze socialistické Evropy na to, že nejen kvalitní prací se dají vydělat peníze, přestaly stačit různé povinné poplatky z prodaných prázdných CD apod. a chtěli by ukousnut ještě větší kus veřejnorozpočtové pizzy.

A tak se urodil další stupidní nápad. Čeští hudebníci chtějí prorazit v Evropě, ale nechce se jim do toho investovat. A tak natáhnou ruku směrem ke státu a čekají, jestli jejich pitomé argumenty („stát by měl podporovat to a ono“) nějaký populista nevyslyší. Vyřešit jejich nelehkou situaci má jakýsi nový úřad – úřad na podporu exportu českých skladeb. Možná je to jen nějaký vtip a já ho nepochopil (ale apríl dnes není). Možná je to ale realita a úřadů na podporu něčího podnikání z nedobrovolně odvedených peněz jiných bude přibývat.

Tak takhle ne, soudruzi. To by vás pracující lid neměl rád.

Pan Kaplický (to je takový ten vzteklý děda, kterému se zželelo našeho primitivního národa a přijel z ciziny, aby nás všechny obšťastnil a zachránil svým flusancem na Letné) zase není spokojený.

Vadí mu přílišná politizace jeho velkolepého díla. Ano, je to stavba za dvě miliardy z veřejných rozpočtů, kdo by čekal nějakou její politizaci. Pan Kaplický by si to asi raději představoval způsobem „dejte mi peníze a opovažte se mi do toho mluvit“. Vidím docela s úlevou, že už to u nás takhle nefunguje. Aspoň občas něco.

Na oko Kaplický sice chce o svém plivanci „odborně“ diskutovat, ovšem jak si tuto diskusi představuje, už ukázal dříve – soudní cestou nechal odstranit názory svého oponenta z jeho webu.

Z výše uvedeného mám o panu Kaplickém dojem, že se jedná o duševně ne zcela zdravého člověka, což podle mého názoru podporuje i jeho zřejmá představa, že má nějaké vyšší poslání stavět zde svá veledíla a v neposlední řadě i jeho legrační výroky o tom, jak jsou z knihovny všichni nadšení a jen jeden člověk je proti…

Přečetl jsem si tuto pěknou klasickou komunistickou perlu, která naznačuje, jak si soudruzi představují fungování důchodového systému v naší zemi do budoucna. Kdo by čekal, že v jejich návrhu nenajdeme žádné systémové změny a naopak se dále utuží kontrola státu a prohloubí schodek důchodového rozpočtu, má pravdu.

Komunisté představili svůj návrh, jak by měl v budoucnu vypadat důchodový systém v Česku. Do penze by lidé podle nich odcházeli v 63 letech. Věk by se dál zvedl jen tehdy, pokud by klesla nezaměstnanost, prodlužoval se život a nerodilo se víc dětí. Důchod by měl lidem vyplácet stát, a to aspoň ve výši 40 procent průměrné hrubé mzdy. Udržitelnost soustavy má zajistit postupné zvyšování odvodů z nynějších 28 na 34,5 procenta.

Už to, že si člověk spoří na důchod povinnými odvody státu, je podle mého nehorázné. Odvod je dán procentem ze mzdy a kdo by si myslel, že naspoří-li si takto třeba 10krát více než virtuální Franta od vedle s 10krát nižší mzdou, šeredně se mýlí. Taktéž nechápu, proč by mi zrovna stát měl říkat, že do důchodu půjdu v 63 letech. Půjdu tam snad sám, až budu mít naspořeno množství prostředků podle mého uvážení.

Nyní se na komunistický plán podívejme z matematického hlediska. Dejme tomu, že nastane situace, kdy u nás bude 5 milionů důchodců a 5 milionů pracujících. Není myslím až tak nereálná, časem bude určitě i hůř. Průměrná mzda bude dejme tomu 30.000 Kč. Průměrný člověk tedy odvede dle komunistické metodiky na důchody až 10.350 Kč měsíčně, celkem se tedy za měsíc vybere cca 51,75 miliard korun. Soudruzi ovšem slibují důchod ve výši alespoň 40 % průměrné mzdy, což je v našem modelovém případě 12 tisíc. Celková částka vyplacená měsíčně důchodcům by tedy byla 60 miliard. Chápu, že nějaký schodek rozpočtu komunisty moc netrápí, ale přes 8 miliard měsíčně za ještě nikoliv nejhoršího stavu je docela silné kafe.

No a jak z toho ven? Do budoucna nebude jiné reálné možnosti, než aby se postupně snižovaly povinné státní odvody do důchodového systému a byl stanoven ročník narození, od kterého lidé od státu již ve stáří nic nedostanou. Bude pak na lidech samotných, aby část svých příjmů investovali do komodit, ze kterých mohou mít ve stáří finanční prospěch (nemovitosti, akcie, pojištění atd.). Zatímco hodnota investice velmi pravděpodobně poroste, státní odvody jsou v podstatě hozeny do kanálu. Právě zde se nachází přičina toho, proč státní důchodový systém jednou zbankrotuje – stát vybrané peníze neinvestuje, rovnou je rozdává.